O tom, že čas letí závratným tempem asi není potřeba psát, to zřejmě pociťuje každý z nás. A že je čas relativní, to zjistil už kdysi jeden slavný teoretik, jen k tomu používal složité matematické formule. Já na to mám jednoduchou poučku, která vysvětluje, proč nám čas ubíhá stále rychleji. Je to dáno jednoduše tím, že pro roční dítě znamená jeden rok celý jeho život, zatímco pro dítě desetileté pouze jeho desetinu – tudíž mu relativně uběhl desetkrát rychleji, než tomu batoleti. No a když vám táhne na padesát… tak nemůžete časem příliš plýtvat a psát nějaké dlouhé úvody. Tudíž stručně a jasně – máme tady léto, začínají letní prázdniny a my vyrážíme na rodinnou dovolenou.

Volba destinace samozřejmě nebyla úplně náhodná. Naše dvě starší děti mají za sebou první rok výuky španělštiny, a dokonce i já se ženou jsme se začali věnovat snaze naučit se alespoň základy tohoto temperamentního jazyka, takže hledání cíle naší výpravy mělo v zadání jasný parametr – úředním jazykem v dané zemi by měla být právě španělština, abychom měli příležitost uplatnit čerstvě nabyté znalosti v praxi. No, nalijme si hned od počátku čistého vína – těch znalostí zatím nebylo mnoho a ani ambice někteří z nás nemají vysoké. Já osobně beru ve svém středním věku výuku dalšího jazyka primárně jako „prevenci demence“, přičemž případné dorozumívací úspěchy budu prát jako příjemný bonus.

Hledání místa dovolenkového pobytu jsme zahájili se záměrem najít si i bez využití služeb cestovních kanceláří příjemné místo na jižním pobřeží Španělska, kde jsme doposud nikdy nebyli, ale díky tomu, že jsme se do této plánovací fáze dostali tentokrát až celkem pozdě, byla nabídka již poměrně přebraná a najít ubytování, které by nám padlo do oka a současně nebylo příliš mimo naše představy o rozpočtu, se nám stále nedařilo. Naše snaha tedy sklouzla ke hledání v katalozích cestovek a ověřování, jestli jsou ještě volná místa. Nakonec, jak už to bývá, skončily naše kroky u stejné cestovní kanceláře jako vždy… no a volba destinace tentokrát padla, jako již mnohokrát v naší minulosti, na ostrov Mallorca – později jsme se dokonce dopočítali, že tato dovolená byla pro některé členy naší rodiny právě jubilejní desátá. Původní úmysl navštívit nějaké nám neokoukané místo vzal tedy za své, ale na straně druhé jsme věděli celkem dobře, do čeho jdeme, i když hotel jsme měli tentokrát jiný, pár stovek metrů od ubytovacího resortu, který nás již mnohokrát hostil v minulosti. Je také pravdou, že od naší poslední návštěvy oblíbeného ostrova uplynulo již šest let – tehdy naše nejmladší dcerka neměla ještě ani jeden rok, a tudíž jako by zde ani nebyla, no a ani náš prostřední synáček si toho moc nepamatoval, tak jsme to vzali jako příležitost ukázat té nejmladší a všem ostatním připomenout některá krásná místa a atrakce.

Dovolenou jsme tedy měli objednanou, holky začaly ladit outfity a termín odletu se blížil. Když už zbývalo jen pár dní, seděli jsme tak za soumraku se ženou na lavičce po večerní procházce a po několika měsících jsme začali nahlas uvažovat, jestli bychom si přeci jen nepořídili luxusní selfie tyčku v podobě dronu, abychom se mohli jako rodinka zvěčnit na řadě krásných míst, aniž bychom museli obtěžovat kolemjdoucí nebo instalovat na pařezy foťák s aktivovanou samospouští. Tato myšlenka nás napadla již několikrát, naposledy tohle téma řešil Ježíšek, ale vždycky to zatím skončilo nejen na úvaze, jestli takováhle selfie tyčka není přeci jen přílišný luxus, ale také u toho, že k provozování dronů, byť muší váhy, ale s kamerou, vyžaduje registraci jeho provozovatele, ale hlavně také pilota spolu se složením jakéhosi online testu. Na tomhle tedy nezáviselo jen pořízení dronu, já totiž doma mám několik rádiem řízených letadélek, se kterými jsem občas vyrážel na pole, ale od dob platnosti nových norem jsem se doposud jaksi nedostal ke studiu pravidel létání a tedy ani k oné registraci a testu. Do odletu na dovolenou zbývalo jen pár dnů, a tak se zdálo, že myšlenka na pořízení dronu opět vezme za své. Jelikož však moje žena ráda pořizuje fotografie naší rodinky a chtěl jsem jí udělat radost, snažil jsem se zjistit, jak že to s tou registrací a testem vlastně je. Zjistil jsem tedy, na kterém webu se registrace provádí, a abych se dozvěděl více, řekl jsem si, že se zkusím zatím zaregistrovat, pak něco nastudovat a pokusím se o test – do dovolené to ale asi nestihnu. Po zadání několika málo údajů a ověření přes bankovní identitu na mne najednou vyskočila první otázka testu, a že mi běží čas… Safra, někde jsem četl, že jsou jen dva pokusy, a pak je třeba provést novou registraci – no nic, zkusíme to, pro úspěšné absolvování testu je pár chyb dovolených. A tak jsem během následující půlhodinky bez větší průpravy úspěšně složil test, který jsem už skoro dva roky odkládal, a také kvůli tomu na má letadélka celou tu dobu jenom padal prach. Když už se mi takto nečekaně podařilo absolvovat test a stal jsem se registrovaným pilotem, byla cesta k pořízení dronu volná – objednali jsme jej tedy na e-shopu, který garantoval včasné doručení, vyzvedli krabičku, a jelikož už bylo málo času, jen jsme obsah balení naládovali do baťůžku s tím, že seznámení s obsluhou a první let proběhnou až na Mallorce.

Kromě baťůžku s dronem jsme samozřejmě jako vždy museli sbalit také kufry s oblečením, hygienickými potřebami a kosmetickými přípravky, hračkami pro nejmladší členku výpravy a také hrami pro zpestření dlouhých večerů, pokud by snad nastala nuda. I přes včasné a opakované výzvy se dětem jako vždy nepodařilo nachystat své věci v předstihu, takže balení probíhalo v obvyklé mírně napjaté atmosféře, ale přinejmenším já se tentokrát zařekl, že se ničím nenechám rozhodit a odjedu na dovolenou v naprostém klidu, což se mi nakonec snad i celkem podařilo – zavazadla jsem nacpal do auta, několikrát zkontroloval zavřená okna a vypnuté spotřebiče, a přesto jsme i na letiště dorazili s dostatečným časovým předstihem. Tento předstih se však nakonec ukázal jako zbytečný, neboť letadlo mělo na odletu zhruba hodinu zpoždění. Nevadí, ani tím se přece nenechám rozhodit – koupili jsme si s ženuškou v sámošce na odletovém terminálu malou lahvinku Bohemky ICE a svět byl hned o něco veselejší

Když už se letadlo chvíli před půlnocí dalo do pohybu a vznesli jsme se, probíhala cesta celkem pohodově – alespoň tedy pro ty z nás, kteří občasné turbulence považujeme za příjemné kolébání vybízející ke spánku, zatímco jiní z pasažérů nabývají přesvědčení, že se letadlo ve vzduchu rozpadne a všichni zahyneme. Moje žena patří spíše ke druhé skupině, takže si přesuny letadlem příliš neužívá – naštěstí však již v počátku našeho soužití pochopila, že je na světě řada destinací, které jinak než letadlem rozumně navštívit nelze, a že její touha po poznání dálav je silnější, než strach z létání. Zajímavým paradoxem nepochybně je záliba mé ženy ve sledování pořadů typu „Letecké katastrofy“, což by mohlo být některými odborníky klasifikováno jako náznak mírného masochismu. Ale možná v tom bude onen stejný pragmatismus, ze kterého vycházím já, a tedy že vyšetřování každé takové letecké havárie znamená, že již spadli jiní, svou obětí letectví učinili zase o kousek bezpečnějším, a tudíž by nám z pohledu statistiky nemělo při našem letu hrozit téměř žádné riziko. Pro sebe bych si možná ještě dodal, že kdybychom náhodou sami položili život v rámci postupného zlepšování bezpečnosti letectví metodou pokus-omyl, uklidňuje mne vědomí, že ani naše oběť by nebyla zbytečná a posunula by bezpečnostní standardy v letectví zase o kousek výše… a třeba by o nás natočili další díl „Leteckých katastrof“ – nikdy nevíte, jak se proslavíte.

Po přistání se nám podařilo úspěšně shledat se všemi zavazadly a i přes zpoždění letu na nás čekala nejen delegátka cestovní kanceláře, ale také autobus, do kterého jsme nasedli ke zdolání poslední etapy na cestě do místa našeho dovolenkového pobytu. Vzhledem k pokročilé noční hodině si dětičky v autobuse trošku schruply, a možná i já jsem na chvíli oko zamhouřil, tudíž jsme vlastně za chvíli byli před hotelem. Vytáhli jsme do hotelové recepce všechny kufry i děti, po chvíli jsme získali i karty k odemčení pokojů, a tak jsme se vydali do našich dočasných příbytků určených nám na několik dalších dnů. Jelikož naše rodina čítající pět členů se se již většinou rozumně neposkládá do jednoho hotelového pokoje, začali jsme v poslední době objednávat pokoje dva, kdy jeden obsadí rodiče s nejmladším dítkem, zatímco starším sourozencům je vyhrazen pokoj druhý. Stejné to bylo i tentokrát, děti se nahrnuly do jednoho z pokojů, my do druhého, ale po chvíli jsme zjistili, že čipy v tuto chvíli již pevně ukotvené na zápěstí dvou starších dětí otevírají zámek námi zvoleného pokoje a naopak. Takže zase zavřít kufry a výměna pozic. Když už jsme tedy byli na pokoji, od kterého jsme měli také přístupové čipy, všimli jsme si, že na stolečku na nás čeká alespoň studená večeře zabalená do potravinové folie, jelikož jsme tu teplou díky pozdnímu příjezdu neměli šanci stihnout. To byl samozřejmě příjemný detail, méně příjemný aspekt této skutečnosti byl, že naši večeři zjevně zavětřil také jakýsi masitý šváb, který se za ní odněkud zvenčí zřejmě škvírou pode dveřmi vydal. Jelikož se jen velmi nerad dělím o večeři, svedl jsem s nebohým švábem krátký, ale pro něj fatální souboj. Někdo by možná následně ztropil povyk v recepci, jak je možné, že se na pokoji čtyřhvězdičkového hotelu může objevit šváb… Já však potkal švába na hotelu již několikrát a jeho výskyt nepřisuzuji ani tak špatnému úklidu a hygieně v ubytovacím zařízení jako spíše skutečnosti, že se jedná o brouka hojně se vyskytujícího v místech pobytu lidí, kteří mu svými odpadky podobně jako medvědům v Tatrách dávají obživu, a tudíž se nelze moc divit, když se občas některý zatoulá od popelnic i do budovy, zejména pokud je někde přístupné jídlo. Povím vám na rovinu – pokud mohu volit mezi švábem, kterého snadno zašlápnu, nebo medvědem, který by snadno rozmáznul mne, volím jednoznačně švába, i když mi samozřejmě žádná havěť na pokoji není příjemná.

Po cestě jsme byli všichni značně unavení a spát jsme šli hodně pozdě, takže v čase probuzení shlíželo sluníčko na svět celkem z výšky. Po rozhrnutí závěsu se nám otevřel krásný a široký výhled na moře, který řada hotelů nenabídne. Díky tomu, že hotel, jehož jsme byli tentokrát hosty, má všechny pokoje orientované na jednu stranu, tedy na pláž Sa Coma, nemají zde za výhled příplatek, a jelikož nám byla vylosována čísla ve vyšším patře, měli jsme rozhled jako z kapitánského můstku zaoceánské lodi. Za výhled tedy sto bodů, jen se nám to první ráno zdálo, že fouká trošku více, než jsme byli v téhle lokalitě v minulosti zvyklí, což také zvedlo vlny, na kterých by se při troše snahy dalo možná i surfovat. S pocitem, jako bychom tedy byli tak trošku na Hawaii, jsme se vydali na snídani, která byla naštěstí dle našeho očekávání evropská, ale doplněná o dostatek ovoce, vedle kterého leželo také pár lahví perlivého vína. Běžně takto po ránu alkohol nepopíjím, ale když máme tu dovolenou, tak jsem neodolal a naplnil dvě sklenky pro mne i mou ženušku – té však místní mok příliš nešmakoval, takže jsem měl k snídani hned dvě skleničky já a ráno bylo ještě o něco veselejší

Zatímco první den jsme strávili na pláži před hotelem a v jeho blízkém okolí, druhého dne po snídani jsme se vydali na trošku delší výpravu – vyrazili jsme na procházku přes poloostrov oddělující naši pláž od vedlejší Cala Millor. Cesta vedla kousek do kopce, na kterém se nachází malá historická tvrz – tu jsme také navštívili, tedy kromě synáčka, který místo prohlídky středověké stavby a vyhlídky z ní radši lovil Pokémony v jejím okolí. Poté jsme se vydali z kopce dolů a po nějaké chvíli jsme dorazili na promenádu táhnoucí se podél celé sousední pláže, stejně jako tomu je na té naší. Za dřívějších časů jsme tady už párkrát byli, a tak jsme mimo jiné koukali, co se od naší poslední návštěvy změnilo. Našli jsme pár zavřených občerstvovacích podniků, které možná položil Covid, ale třeba také jen neobstály v konkurenci těch dalších, kdo ví. Jelikož jsme si chtěli jako odměnu za turistický výkon dát nějaké studené pití a zmrzlinu, vybrali jsme si jeden z podniků, který soudě podle zaplněnosti jeho předzahrádky stále dobře prosperuje, na chvíli jsme se usadili a odpočívali s vyhlídkou na místní pláž. Když už jsme se dostatečně vynadívali, vypili všechno pití a děti spořádaly zmrzlinu, vydali jsme se do uliček trošku dále od pláže, kde na turisty čekají desítky různých obchůdků. Co by to bylo za dovolenou, kdyby si děti nepřivezly nějakou tu více či méně zbytečnou věc, kterou však v dané chvíli nutně potřebují mít? A tak je třeba obchůdky procházet, nadšení dětí krotit a usměrňovat, aby si koupily něco alespoň trošku smysluplného, ale zároveň je samozřejmě nezbytné, aby pořízená věc vyvolala alespoň dočasně vlnu radosti, protože ta je, na rozdíl od pořízené věci, skutečně důležitá. Při procházce jsme však současně trošku sledovali hodinky, protože se blížilo páteční odpoledne a o víkendu se jela velká cena F1 v Silverstone. Nezasvěcený asi neví, ostatně ani my bychom ještě nedávno nevěděli, ale v pátek odpoledne se přece jedou vždy první měřené tréninky, a jelikož se z nás díky starší dceři a Netflixu stali fandové F1, snažíme se nevynechat žádnou důležitou část závodů ani přípravy na ně. Naším záměrem tedy bylo přepravit se zpátky na naši pláž a do našeho hotelu s využitím místního vláčku (jezdícího po cestě), který dvě sousední letoviska spojuje a současně je tak trošku atrakcí pro děti. Splnění tohoto úkolu si vyžadovalo získat dvě informace – tedy „kde je možno do vláčku nastoupit“ a „v kolik hodin nejbližší vláček jede“? Chvíli jsme se snažili sami instinktivním způsobem hledat zastávku vláčku, což však nevedlo dostatečně rychle k cíli. Zvolili jsme tedy plán „B“ – zeptat se někoho z domorodců. Vyzbrojeni základy španělštiny z několika absolvovaných lekcí výuky jsme měli dojem, že bychom mohli poskládat větu s otázkou, jestli však porozumíme odpovědi, to už zdaleka jisté nebylo… Po chvilce jsme narazili na jednu paní provádějící na ulici úklid, což byla naše příležitost. Na naši květnatou otázku sestávající ze dvou slov „Holá, tren?“ jsme sice nezachytili žádnou slovní odpověď, kterou bychom byli schopni reprodukovat, ale naštěstí paní mávla konkrétním směrem, a tím jsme se vydali – po chvíli jsme pak skutečně narazili na zastávku vláčku, a jelikož časové údaje a čísla máme po Evropě navzájem kompatibilní, vyčetli jsme i bez použití slovníku, za jak dlouho vláček pojede. Na zastávce zatím nikdo nebyl a do odjezdu zbývala ještě asi čtvrthodinka, kterou jsme se rozhodli strávit ve stínu přilehlého obchůdku. Já však byl trošku nervózní, že by nám tak mohl někdo uzmout naše prvenství ve frontě na vláček, a tudíž jsem z obchůdku pomalu driftoval zpět na zastávku… a dobře jsem udělal, jelikož se již začali trousit další turisté, a i když mne museli registrovat a o mém prvenství nemohlo být pochyb, tlačili se nenápadně do předních pozic, což jsem si nechtěl nechat líbit a svou první příčku jsem hájil – zaujal jsem prostor hned u cedule. Měl jsem však obavy, a jak se za chvíli ukázalo, tak byly oprávněné, že vláček možná nezastaví přesně u značky, a pak může ze strany ostatních zájemců o přepravu dojít k pošlapání mých práv, v horším případě i mne samotného, aniž bych se dostal první na řadu. Mluvím zde o sobě v jednotném čísle, ale já samozřejmě hájil zájmy a práva celé rodiny, jejíž zbytek se zatím takticky kryl před sluncem v nejbližším stínu. S přibývajícími zástupy čekajících rodinní příslušníci pochopili, že bych mohl být ušlapán dokonce ještě před příjezdem vláčku, a tak se ke mně hrdinně přidali. Když přijel vláček, tak samozřejmě nezastavil přesně u cedule, ale co víc – nastupovalo se do něj z opačné strany. Ztratili jsme tedy rázem několik pozic, podnikli jsme však taktický manévr – vyslal jsem členy rodiny k vagónkům za lokomotivou, ať si už nastoupí, i když ještě neměli lístky – o ty jsem zabojoval u strojvedoucího sám, což se mi naštěstí povedlo, rodina udržela pozice a za chvíli už jsme se vezli

Jelikož jsme po cestě zpátky na hotel nasbírali nějaké to zpoždění, dorazili jsme do lobby s WiFi signálem až ve chvíli, kdy první měřené tréninky končily… tedy jejich online přímý přenos, ale dívat se ze záznamu jaksi nemá to kouzlo, když už v mezičase dcerka většinu podstatných událostí z tohoto tréninku vyčetla na mobilu. Tak jsme tedy čekali na druhý měřený trénink naplánovaný na pozdější hodinu a dcerka zatím přeci jen z toho záznamu sjížděla fragmenty z tréninku prvního, i když jí v tom významně bránila spolehlivost a rychlost hotelové WiFi sítě, která si přídomek „F1“ určitě nezasloužila.

A jak se vlastně stalo, že je u nás hlavním referentem formulí a tím kdo inspiroval zbytek rodiny ke sledování celého seriálu velkých cen právě starší dcerka? Asi za to může několik faktorů – jedním je skutečnost, že se mezi jezdci F1 aktuálně vyskytuje významné procento mladých pilotů, kteří přitahují mladé slečny. Tito rychlí krasavci a štáb lidí kolem nich jsou samozřejmě aktivní na sociálních sítích. No a kromě toho je na Netflixu dostupný seriál „Drive to survive“, který dává zajímavou formou nahlédnout do kolotoče Formule 1 a zákulisí jeho týmů. K vyzrazení záliby naší dcerky ve formulích došlo vlastně náhodou, když jsem se jí při ranní cestě autem do školy ptal, jaké má plány na blížící se víkend. Její odpověď mne překvapila a potěšila zároveň, když sdělila, že se jede Velká cena F1 v australském Melbourne a chtěla by ji sledovat – pokud možno nejen samotný závod, ale všechno včetně kvalifikace a tréninků, což je zábava od pátku až do neděle. Jelikož mám jako chlap rychlé stroje rád a manželka řídí často i rychleji než já, zablýsklo se mi v očích, že bychom mohli najít s naší dospívající dcerkou nějakou společnou zálibu. Začali jsme tedy zjišťovat, na kterém programu budou dávat přenosy, načež výsledkem bylo mírné zklamání – na žádném z těch, které lze běžně zdarma chytit na anténu. Jelikož jsme si tu šanci na společné rodinné sledování sportovního kolotoče nechtěli nechat jen tak utéci, dopídili jsme se ke zjištění, že bez zaplacení některého z balíčků internetových televizí to nepůjde. Já se dlouhé roky bránil všem těm předplatným za hudební a filmové online služby s tím, že v klasické televizi a rádiu je filmů a hudby více než dost, nicméně asi měknu a postupně jsem podlehl tlaku marketérů i členů rodiny, takže už máme předplacenou jak hudební službu (tu platím a většinou asi i poslouchám já :-), tak nějaké filmové zdroje (zde je sponzorem manželka). S logickým argumentem, že nemá smysl přidávat k tem stávajícím zdrojům zábavy ještě dalšího žrouta peněz a času, takže bychom se měli s jedním z těch stávajících rozloučit a místo něj objednat službu zahrnující formulové přenosy, jsem nakonec nepochodil. Manželka vytáhla trumf v podobě konstatování, že je to ona, kdo už platí dvě filmové služby ze svojí rozpočtové kapitoly, tak k tomu holt ještě přidá internetový televizní balíček, než by nějakou ze služeb rušila. Navíc cena zprvu vypadala velice sympaticky (což se postupem času bohužel změnilo), tak už jsem ani moc neprotestoval a spíše jsem se těšil, až nám brzy ráno s dcerkou zazvoní budík a sejdeme se u obrazovky. Od té doby tak činíme kdykoliv se formule jedou a nejsme sami někde mimo dosah signálu. A kromě toho jsme několik následujících týdnů strávili všichni společným sledováním seriálu Drive to survive, ze kterého jsme i do rodinného slovníku převzali několik vtipných frází, které celkem často a s úsměvem používáme.

Jelikož nás rodinné sledování formulí na displeji mobilního telefonu a se šnečí hotelovou WiFi příliš netěšilo, rozhodli jsme se na kvalifikaci a samotný závod neponechat nic náhodě. Při vycházkách po okolí jsme si všimli, že v řadě místních hospůdek a barů běží různé sportovní přenosy na velkých obrazovkách, tak jsme si vybrali jednu restauraci hned naproti hotelu s cílem ukecat obsluhu, aby nám na obrazovku pustili formule. Volba hospody nebyla náhodná – jela se velká cena v Silverstone, takže jsme si stylově vybrali Britania Pub. Abychom si obsluhu naklonili, zašli jsme tam už na oběd a nechali slušné dýško, načež jsme si zamluvili nejlepší stůl na kvalifikaci i na samotný závod. Jak se ukázalo, rezervace na kvalifikaci byla v podstatě zbytečná, jelikož jsme ji sledovali skoro sami, ale když jsme dorazili v neděli v předstihu před závodem, rezervace se ukázala jako tah zkušených hospodských fanoušků – většina dobrých míst v restauraci byla obsazená, jen ten nejlepší stůl byl až do našeho příchodu bez stolovníků. Jak se ukázalo hned po startu, sledování formulí v hospodském zařízení má svoje kouzlo, jelikož hrdinný souboj jednoho z pilotů stáje McLaren proti toho času dominantnímu jezdci stáje s rudým býkem ve znaku byl oceňován potleskem… jenom škoda, že ten mladý muž v britském voze nevyhrál – třeba by byla runda na účet podniku, ale i tak to byl prima zážitek.

Částečně inspirováni rychlými vozy, ale hlavně se záměrem vyjet kousek dále od hotelu a vyzkoušet naši novou čtyřvrtulovou selfie tyčku v podobě dronu, pronajali jsme si v jedné z půjčoven šlapací povoz. Výběr konkrétního vozidla nebyl jednoduchý, protože nás je pět, zatímco většina nabízených vozidel byla určena jen pro čtyři osoby, případně pro dva dospělé a několik dětí menšího vzrůstu, něž jsou ti naši dva starší potomci. Skončili jsme tedy nakonec u toho největšího skoro-autobusu, který jsme našli, půjčovné bylo samozřejmě také nejdražší, mimo jiné i proto, že tohle vozidlo bylo vybaveno i pomocným elektromotorem – což vlastně bylo stylové, protože dnešní formule mají také hybridní pohon. Podobné vozítko jsem řídil poprvé a musím přiznat, že manévrování na úzkých cyklostezkách a zejména míjení se s protijedoucími vozidly mi zpočátku činilo trochu potíže. Také se ukázalo, že dojet někam na vhodné místo, kde bychom poprvé vzlétli s dronem, je nad rámec časových možností našeho pronájmu, jelikož jsme se již brzy museli obrátit, abychom stihli vozítko vrátit před zavíračkou půjčovny. Nakonec jsme tedy zvládli jen pár rodinných fotek na mobil někde u sousední pláže, a pak jsme už museli svižným tempem a za bzučení pomocného motůrku upalovat zpět. Najít vhodný plácek pro test dronu asi nebude jednoduché, když je všude v okolí spousta lidí a krom toho není létání s drony na nemalé části ostrova dovoleno díky leteckému provozu nebo chráněným oblastem, ale snad najdeme vhodnou příležitost při dalších plánovaných výletech, na které jsme si chtěli půjčit auto.

Jedním z cílů, který jsme si pro naše výlety stanovili, byl mys Formentor. Když jsme při pohledu do nabídky jedné z autopůjčoven zjistili, že je možno si vypůjčit vůz s názvem Cupra Formentor, nechali jsme se zlákat představou, že se s vypůjčeným Formentorem vyfotíme na Formentoru – volba auta tedy byla jasná. Po krátkém seznámení s vozem jsme vyrazili a zajištěním hudební produkce jsme pověřili nejstarší dcerku, jejíž telefon jsme bezdrátově připojili na infotainment auta. Kupodivu se pak nejčastějším hraným kouskem stala hymna formule 1, což však nikomu z našeho týmu nevadilo. Když jsme se již blížili k poslednímu úseku cesty, klikatým serpentinám před Formentorem, záhy jsme zjistili, že od naší poslední návštěvy těchto míst došlo ke změnám a autem už do cíle není možno dojet – museli jsme jej nechat na parkovišti a počkat na autobus, který kyvadlově přepravuje turisty tam a zpět. Představa fotky vypůjčeného Formentoru na stejně pojmenovaném místě se nám tak rozplynula, ale jelikož jsme si volbu auta i tak pochvalovali, rozhodli jsme se, že místním tento přešlap odpustíme a nebudeme v půjčovně nic reklamovat. Když přijel autobus, stála na zastávce už slušná fronta. Naše výprava hrdinně hájila přední pozice a naskákali jsme do vozidla mezi prvními. Proud dalších cestujících jsem pak neplánovaně přibrzdil já, protože jsem zjistil, že za každého cestujícího z naší skupiny je třeba extra pípnout platební kartou na terminálu u řidiče, přičemž každá z transakcí nějaký čas zabrala a to vše vynásobeno pětkrát… způsobilo téměř zpoždění autobusové linky. Cesta na mys pak byla celkem adrenalinová, protože řidič byl asi také příznivcem automobilových závodů, slušně řezal zatáčky, jen si asi nevšiml, s jakým dopravním prostředkem a po jak úzké cestičce právě jede. Naštěstí to netrvalo dlouho a dorazili jsme na vyhlídku, kde jsme vyskákali z autobusu… tedy všichni kromě mne, protože jsem zjistil, že při opuštění vozu je třeba opět pípnout kartou za každého člena výpravy. Mys Formentor je krásným místem, které určitě stojí za návštěvu, některým dokonce možná i za nějakou tu případnou pokutu – podle toho, co jsem kde vyčetl na webu, by se v této oblasti nemělo létat s drony, ale přeci jen se mezi návštěvníky jeden odvážlivec pustil do pořizování leteckých záběrů. Ne, nebyl jsem to já, i když jsem tu naši selfie tyčku měl v baťůžku na zádech – až na pár výjimek spojených s rychlostí automobilové dopravy se snažím předpisy neporušovat, a navíc jsem ještě nestihl toho našeho drona ani vyzkoušet, takže z těchto míst máme pouze běžné fotky pořízené z ruky. Při zpáteční cestě autobusem jsem si zase hezky zapípal s platební kartou a jen jsem koulel očima, proč nikoho nenapadlo, že by terminál mohl po prvním pípnutí nabídnout možnost volby více spolucestujících. Po přesednutí do zapůjčeného autíčka jsme se přesunuli k pozdnímu obědu do restaurace Tex Mex v americkém stylu, kterou jsme si se ženou pamatovali z minulosti – některé dobré věci naštěstí zůstávají, a tak jsme si nacpali pupky dobrotami, pak jsme ještě nakoupili nějaké parfémy v obchůdku přes cestu, což bylo také opakováním minulosti, no a pak už byl čas vyrazit zpátky na hotel, abychom si před večeří stihli ještě chvilku odpočinout.

Další den jsme se vypůjčeným autem vydali za zvuků hymny formule 1 na další výlet. Tentokrát jsme vyrazili prozkoumat mořský život uzavřený v akváriích na okraji hlavní metropole ostrova, tedy do Palma aquarium. Poslední část cesty z naší části ostrova vede po dálnici, která se v určité části svažuje a míří k místnímu frekventovanému letišti, takže nabízí hezký pohled na letadla, která se postupně vedle vás v nekončícím řetízku snášejí k přistávací dráze a nesou ve svých útrobách hordy další turistů lačnících po místních krásách i středomořských dobrotách, kterými se budou v následujících dnech cpát v rámci programů all-inclusive. Z toho pohledu je asi dobře, že letadla, která pak vykrmené turisty z ostrova odnášejí, startují většinou ve směru nad moře, takže příliš nehrozí, že by v případě přetížení zavadila po startu o některý z místních pahorků… Ale zpět k našemu výletu – po chvíli hledání jsme našli volné podzemní parkoviště kousek od vstupu do akvária, takže to netrvalo dlouho a za chvíli jsme mohli obdivovat krásy podmořského světa suchou nohou mezi nádržemi s vodou. Když jsme trošku pochodili, přišla mi vhod chvíle posezení v místním 3D kině – dávali nějaký film o velrybách, ale bylo tam celkem temno, takže si z děje moc nepamatuji, ale zato jsem si hezky zdřímnul. Následovaly nejoblíbenější části programu, tedy oběd v podobě nezdravého smaženého jídla následovaný zmrzlinou. Kaloricky posilněni, vydali jsme se za zbývajícími exponáty a atrakcemi akvária, až jsme doputovali k východu – zde bylo samozřejmě nutné projít rafinovanou nástrahou provozovatele, tedy obchůdkem s nejrůznějšími suvenýry. Naštěstí se nám to povedlo bez finančních ztrát, ale až jsme byli venku, zjistili jsme, že naše nejmladší dcerka nemá svého nového plyšového miláčka, kterého si pořídila předchozí den při večerní procházce. Nastal samozřejmě smutek a panika, Ňufka se ztratil… urychleně jsme pověřili starší dcerku provedením bleskové pátrací akce – i když jsme už byli venku z areálu, podařilo se jí proniknout zpátky dovnitř a proti proudu návštěvníků zamířila na nejpravděpodobnější místo posledního výskytu plyšového miláčka, tedy tam, kde si ta nejmenší před chvílí kreslila rybičky. K našemu potěšení se za nedlouho u východu objevila vykonavatelka záchranné mise a v ruce třímala Ňufku. Tento incident se tedy naštěstí obešel bez trvalé ztráty, slzičky za chvíli oschly a mohli jsme uvažovat, co s načatým odpolednem. Jelikož byly holky v přesile, tak vyhrála návštěva outletu, tedy obchodního centra nacházejícího se na druhé straně města. Vyrazili jsme tedy pro auto do podzemního parkoviště, já pak zamířil s parkovacím lístkem k automatu, kde jsem zaplatil několik EURo, přičemž mi s obsluhou automatu ochotně pomohla místní zřízenkyně, načež k ní přistoupil další klient parkoviště a ptal se, jestli je při návštěvě akvária parkování zdarma, což mu potvrdila… a já jen hlesnul, že my byli taky v akváriu – ale bohužel, už máme zaplaceno a peníze nám nikdo nevrátí, sakra. Zbytečně ochuzen o jistý finanční obnos a pochopitelně poněkud rozezlen touto organizační chybou, tedy tím, že jsem si nenastudoval podmínky parkování a místní obsluha mne na ně neupozornila, usedl jsem nasupeně do auta a vyrazili jsme směr outlet. Tam už mne naštěstí nikdo o peníze při parkování neobral, proběhl drobný shopping se zaměřením na kousky oděvu s logy vybraných stájí formule 1, načež jsme se vydali do hotelu abychom stihli večeři. Po cestě jsem se snažil koukat kolem, jestli by se někde nenašel vhodný plácek na vyzkoušení dronu, ale žádné místečko jsem nenašel a za chvíli jsme už byli u hotelu… kde však poblíž nebylo volné místo na parkování – takže jsem u hotelu vysadil rodinku a sám jsem zaparkoval až o kus dále u většího supermarketu. Než jsem sám vyrazil na hotel, rozhodl jsem se vyzkoušet štěstí, jestli nenajdu nějaké to letiště pro zálet dronu – takže jsem se vydal na delší procházku po okolí. Po pár kilometrech se mi přeci jen zadařilo a narazil jsem na starší volně přístupné fotbalové hřiště. S mírnou nervozitou, která samozřejmě první let s novým strojem musela provázet, jsem dron i dálkový ovladač vytáhl z baťůžku, kde jsem je přepravoval v plastových svačinových boxech – takže jsem si vlastně vybalil svačinu – dron jsem rozložil do letové konfigurace, položil doprostřed hřiště a pozapínal všechny části systému. Když jsem přes aplikaci v mobilu dal pokyn ke startu a stroj se sám za chvilku vznesl a na místě čekal na povely, a když jsem pár pohyby páčkami zjistil, že se nechá hezky vodit aniž by to vyžadovalo větší snahu či jakékoliv reflexy, protože o všechno se postará chytrá elektronika, tak jsem na zkoušku několikrát obkroužil hřiště, udělal pár fotek a krátké testovací video, načež jsem bezpečně přistál a spokojeně vyrazil k hotelu na dnes trošku pozdější večeři, ale s vědomím, že pořízení hezkých selfie s rodinkou by s naší novou létající selfie tyčkou neměl být problém.

Výlet naplánovaný na následující den mířil do přístavu Port de Soller, odkud jsme chtěli vyrazit lodí do zátoky Sa Callobra. Cesta autem proběhla v příjemném a optimistickém duchu, opět mimo jiné za hudebního doprovodu v podobě hymny královny motoristických sportů. Na místě se nám po chvíli podařilo zaparkovat a vydali jsme se směrem k přístavišti, přičemž jsem na zádech nesl baťůžek se svou dronovou svačinkou, která čekala na první rodinný piknik – doufal jsem, že někde najdeme vhodné místečko pro rodinné vzdušné foto. Měli jsme štěstí, protože v přístavu se právě chystala k vyplutí správným směrem jedna z lodí. V pokladně jsme tedy zakoupili zpáteční lístky a nastoupili jsme na loď, která se v mírném větříku toho dne pohupovala na vlnkách přístavu. Když jsme však opustili krytou zátoku a dostali se na volné moře, začalo to s lodí pohupovat trošku více a voda od přídě cákala až na palubu. Dětem se to na počátku snad i trošku líbílo, když však houpání neustávalo a horská dráha na vlnách začínala v některých členech naší rodiny (a možná nejen v nich) vzbuzovat obavy o jejich bezpečnost, nasadily tomu korunu žaludky několika spolucestujících, které bez varování vyprázdnily svůj obsah přímo na palubu. To už se začalo dělat špatně i členům naší výpravy, kteří teď již toužebně vyhlíželi přístav a někteří začali prohlašovat, že zpátky už lodí v žádném případě nepojedou. Když jsme se vylodili, zamířili jsme do blízké restaurace, abychom uklidnili žaludky některých z nás za pomoci slazených nápojů. Opatřili jsme rovnou i nějaké jídlo, ale myšlenky mých spolustolovníků mířily spíše než k jídlu k otázce, jak se dostat zpátky aniž by bylo nutné nasednout na loď. Jeden z plánů byl takový, že na zpáteční cestu lodí se vydám jen já a pro zbytek výpravy přijedu autem. Jak jsme však zjistili, před časem byla zavedena povinnost mít pro vjezd do této oblasti povolení, což jsme samozřejmě neměli, takže tento plán se ukázal býti neaplikovatelným. Synáček poté zjistil, že by sem mohl jezdit linkový autobus… skutečně tady ještě před pár lety jezdil, ale aktuálně nebyla k dispozici ani tato možnost. Jelikož naproti restaurace bylo parkovací stání pro taxi, říkal jsem si, že kdyby tady nějaký taxík čekal, mohl bych vyslat rodinku do nejbližšího města, kde je pak budu moci sám vyzvednout vypůjčeným autem. Bohužel i tento plán získal trhlinu poté, co  mi místní policista postávající opodál sdělil, že taxík tady sám nepřijede a jedinou možností je si jej extra objednat a zaplatit jeho cestu k nám i zpět, což nebude úplně levné… no a k tomu bych já samozřejmě musel lodí pro auto. Tato varianta se mi tedy také nezdála úplně ideální, a tak jsem začal ostatní přesvědčovat, že se do našeho návratu moře určitě uklidní, a že si sedneme na lodi tak, aby to s námi houpalo co nejméně. Abychom dále neztráceli čas, vyrazili jsme na krátkou procházku směrem k soutěsce zvané Torrent de Pareis, která ústí do moře krásnou pláží posetou malými kamínky. Když jsme tady před lety byli naposled, nebylo to příliš rušné místo, tentokrát však k našemu překvapení nebylo na úzké pláži k hnutí. Děti s ženuškou ale na chvíli smočili alespoň nohy v mořské vodě, načež jsme zašli kousek do vnitrozemí, kde jsem konečně vytáhl dron a udělal s jeho pomocí prvních pár obrázků do rodinného alba. Nakonec to byly zároveň na této dovolené obrázky poslední, jelikož na další let našeho dronu ve vzdušném prostoru ostrova Mallorca již nedošlo. No, snad si vymožeností této moderní techniky užijeme na dalších našich cestách více. Pomalu se začal blížit čas, kdy měla vyplouvat loď na cestu zpět, a tak jsme se vydali k přístavišti. Tentokrát na nás čekala trošku jiná loď, ale snad i trošku menší vlny. Aby to s námi houpalo co nejméně, zvolili jsme strategické místo v zadní části poblíž baru a ještě navíc v ose lodi, což mi tak nějak sedlácky připadalo jako nejlepší místo. Cestu zpět jsme pak zvládli bez žaludečních obtíží kohokoliv z cestujících a po nějaké chvíli už celá rodinka v dobré náladě vyskákala na pevninu. Pro potěšení dětí jsme se pak domluvili, že se s manželkou vydají z přístavního městečka Port de Soller do centra samotného Solleru turistickým vláčkem, zatímco já tam dojedu autem a vyzvednu je. Když tedy nastoupili a já jsem jim zamával, prošel jsem se kousek na parkoviště a vyčkával na signál, že je čas vyrazit, a také na GPS souřadnice místa setkání, aby tam zbytek výpravy mohl jen naskákat do auta a já nemusel hledat parkování. Signál pořád nepřicházel, a tak jsem se začal upomínat, že stále čekám… po delší chvilce se podařilo navázat spojení s druhou částí výpravy, která již toho času bloudila po úzkých uličkách městečka Soller, ale nedařilo se jim najít vhodné místo setkání a zaměřit jeho polohu. Nakonec jsme se na přibližném místě nějak domluvili a já se jej snažil nasoukat do navigace v autě, což se mi však nedařilo – asi to byla nějaká verze navigační aplikace, která zná pouze obchody, benzinky a restaurace, protože názvy ulic nechtěla přijmout. Zadal jsem tedy ulici do mobilu a vyrazil podle jeho pokynů vpřed. Až do městečka to bylo snadné, tam jsem se však zanořil do spleti úzkých uliček, ve kterých jsem občas jen s obtížemi manévroval – v tu chvíli jsem pochopil, proč asi řada ostrovanů jezdí spíše miniautíčky. Vzhledem k tomu, že jsem aktuálně kormidloval stroj celkem kompaktních rozměrů, nedokážu si rozumně představit, jak bych se tam proplétal s větším SUVéčkem nebo nedej bože pořádným křižníkem silnic původem z Ameriky. No, trošku jsem si za volantem zaklel, když jsem několikrát na centimetry míjel defilé skútrů zaparkovaných po stranách cestiček, kde i bez nich bylo poněkud těsno, ale nakonec jsem s velkou úlevou dorazil na malé náměstíčko, kde mne vyhlížela rodinka – ta rychle naskákala do auta a po chvíli jsme se konečně z toho labyrintu vymotali a nabrali kurz směr hotel, kde nás po návratu jako vždy čekala večeře.

Poslední den s vypůjčeným autem jsme měli naplánovaný výlet za delfíny do Marinelandu, který se nachází kousek cesty za Palmou, tudíž ve směru, který jsme již měli z předcházejících výletů natrénovaný. Vstupenky jsme si koupili zase online, ale ještě jsme uvažovali o tom, jestli dětem nedopřát nějaký osobnější zážitek než pouhé sledování delfíní show z tribuny u bazénu. Ano, jednou z možností bylo, že je posadíme do první řady – třeba by je hvězdy představení pořádně pocákaly a zážitek by byl v ceně základního vstupného. My jsme však od našich známých věděli, že by mělo být možné si delfína i pohladit a trošku si s ním pohrát, nicméně že i mimo sezónu to stálo nemalou sumičku, takže o prázdninách se dá čekat v rámci zákonů tržní ekonomiky ještě nějaké navýšení, a i přes vysokou cenu se na nás nemusí ani dostat. Jelikož se mi předem nepodařilo na webu najít žádné konkrétnější a aktuální informace ani rezervační systém k této atrakci, nezbývalo než se po informacích pídit až na místě a podle ceny a volných termínů se hned rozhodnout. Nakráčeli jsme tedy do zábavního přímořského parku a po chvíli hledání jsme našli stánek, kde se nabízely extra zážitky. Naše nejstarší dcerka má už z dávnějších časů fotku s delfínem, takže jednou z možností bylo, že dvěma mladším sourozencům dopřejeme alespoň totéž. Cena za fotku a krátké pohlazení delfíního čumáku mi už tehdy nepřipadala úplně nízká, přičemž zájem návštěvníků a inflace ji samozřejmě pohnaly ještě výrazně výše… a pořád je to jenom jedna fotka. Tak jsem se na to nakonec podíval z druhé strany, tedy s důrazem na zážitek a ne jenom fotku do albíčka – práskli jsme se přes kapsu výrazně více a zaplatili jsme dětem chvíli strávenou s delfínem, jeho podrbání, náznak výcviku a krmení dobrotami. Příjemným překvapením pak bylo, že rodičové mohli sledovat, jak si to děti užívají, z vyhlídky hned vedle bazénu – ale pozor, fotit zakázáno… Samozřejmě proto, abyste si před odchodem ještě za nějaké další „drobné“ museli koupit fotky pořízené místním fotografem J Na cestě zpět do hotelu jsme měli ještě dva turistické cíle – historickou pevnost Castillo de Bellver na kopci nad městem Palma, a potom ještě katedrálu v jeho centru. Jelikož jsem i přes dovolenou měl naplánovanou jednu pracovní online schůzku, tak ta mi vyšla právě na kopec nad Palmou – děti tedy s ženuškou vyrazili do pevnosti a já postával pod ní s telefonem v ruce a se sluchátky v uších. Vyšlo to tak akorát, takže chvíli poté, co jsem se já odpojil, dorazila rodinka a mohli jsme se přesunout ke katedrále. Jelikož se nerad proplétám uličkami cizích měst, bylo hledání parkoviště poblíž našeho cíle opět zkouškou nervů mých i mého okolí. Nakonec se však podařilo zaparkovat hned vedle katedrály, kterou si pak manželka nadšeně fotila a děti se těšily na slíbenou zmrzlinu. Když jsme se osvěžili mraženou laskominou a vyřešili jsme díky vstřícnosti jednoho z číšníků blízké restaurace problém s nedostatkem veřejných toalet ve městě, nasedli jsme do auta, vyplantali se z parkoviště o pomalu se odpolední zácpou ubírali k hotelu. Tam jsem vysadil rodinku a jel pak kousek vedle vrátit auto do půjčovny. V místním ostrovním království mne vždycky překvapí, že tady při vrácení auta nikdo nekontroluje, jestli auto vůbec někde stojí a v jakém je stavu – tedy alespoň v případě, že máte zaplacené „plné pojištění“ (jinak bych si to asi ani nelajsnul) – prostě jen někomu předáte klíčky a přibližně udáte polohu auta

Na poslední večer jsme měli naplánovanou večeři v mexické restauraci, která byla součástí našeho hotelu. Ne snad, že bychom byli až tak velkými příznivci mexické kuchyně, to ne, ale v rámci pobytu jsme měli na jednu takovou večeři nárok, tak to přeci bylo třeba využít J Když jsme se v restauraci usadili, začal nám číšník postupně snášet předkrmy, hlavní chody, zákusky… no bylo toho hodně, ale mnohá z těch jídel nebyli ostatní členové rodiny ochotni konzumovat, takže se přede mnou postupně kupily talířky a já, coby dobrý hospodář, jsem se snažil zachránit (rozumějme sežrat), co se dá, když už to je zaplacené a někdo se s tím kuchtil. Dovolte mi připomenout, že naše rodinka má pět členů… a od některých chodů se přede mnou objevilo pět talířků. I když jsem dělal, co jsem mohl, nebylo nakonec v mých silách „zachránit“ vše, tudíž jsem ke konci už jen vyďobával nejlepší sousta a mnohé z talířků odnášel číšník té měř netknuté. I tak jsem toho však snědl tolik, že jsem pak většinu večera i celé následující ráno dlouze na toaletě vzpomínal na všechny ty dobroty, zejména ty pikantnější kousky

Další den nás už čekal odlet, bohužel až večer. Proč bohužel? Protože dopoledne musíte opustit pokoj, někam uložit kufry, a pak jen většinu dne utrácíte čas někde kolem bazénu a čekáte, až vás odpoledne vyzvedne autobus. Ostatním členům rodiny to možná až tak nevadí, rekreují se až do poslední chvíle, a pak se někde po koupání v bojových podmínkách osprchují, ale pro mne dovolená končí odevzdáním pokoje. V tu chvíli se již cítím být tak trochu na cestě, mám na sobě a při sobě vše potřebné a vlastně jen čekám na odjezd. Jedinou možností, jak bych si čas označený jako dovolená prodloužil, je dokoupení tzv. „late check-out“, tedy možnosti uvolnit pokoj až později, což bych i tentokrát samozřejmě rád udělal, ale jak už to sakra bývá, na pokoje se potřebují vrhnout pokojské, aby je připravily pro další rekreanty, takže mám smůlu. Ne že bych chtěl na pokoji trávit nějaký čas, to ne, ale vyhovuje mi, když si tam mohu nechat zavazadla, a až nastane čas, důstojně se osprchovat, převléct a vše dobalit. Když to nevyšlo, tak já již přepnutý v cestovním módu vyčkával v hotelové lobby dlouhé hodiny na autobus a prokládal to teplými a studenými nápoji z baru, zatímco ostatní členové výpravy ještě v módu „dovolená“ užívali hotelového bazénu a vyhřívali se na sluníčku. Když se již blížil čas příjezdu autobusu, rodinka se postupně také přestrojila za cestovatele a mokré plavky skončily v igelitovém pytlíku v kufru.

A je to tady, sedíme v autobuse a míříme na letiště, převážně po cestě, kterou jsme sami několikrát v uplynulých dnech na svých výpravách projeli. Na letišti nás čekaly obvyklé nepříjemnosti typu fronta na odbavení či kontrola zavazadel i kapes. Když už jsme to měli za sebou, chtěli jsme si dát večeři. Blížila se však desátá hodina, a jak jsme zjistili, v deset měla většina stravovacích kapacit na letišti zavírat, přičemž před většinou z nich byla taková fronta, že se na poslední v řadě snad ani nemohlo dostat. V posledních minutách před zavíračkou jsme tedy ukořistili alespoň nějaké sendviče a pití v jednom z obchůdků a odebrali se k jejich konzumaci do prostoru východu, kde jsme měli nastupovat do letadla. Když už to vypadalo, že tak akorát dožvýkáme a naskočíme do stroje, bylo ohlášeno zhruba hodinové zpoždění odletu našeho letadla… Tedy při návratu stejné zdržení jako při odletu – asi proto, aby nikdo nereklamoval, že jeho pobyt na Mallorce byl tím předchozím zpožděním na příletu o hodinu zkrácen

---

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Relevantní komentáře budou uvedeny zde.