A je to tady, uplynulo jen pár týdnů od našeho návratu z teplých krajin, a už tady máme další dovolenkový týden – tentokrát již jarní prázdniny. Už delší dobu přemýšlím nad tím, proč se vlastně tomu putujícímu týdnu na konci zimy říká „jarní prázdniny“, když venku v našich zeměpisných šířkách většinou stále ještě drží vládu paní Zima a většina mých známých tráví tento čas lyžováním někde na horách. Je ale pravdou, že ty poslední termíny jarních prázdnin spadají již do měsíce března, kdy po sněhu v nížinách moc památek nebývá, a také zásoby na horách, nebo tedy spíše kopcích v naší zemi bývají značně ztenčené, takže reálně hrozí, že s sebou budete lyže bráti zbytečně. Velkou část dětství našich tří dětí jsme tento čas trávili spolu s přáteli v menším příjemném hotýlku přímo u sjezdovky v jednom z našich nevysokých pohoří zvaném Jeseníky, ale jak šel čas a do toho ještě covidová pandemie, tak ceny služeb vytrvale stoupaly, zatímco jejich kvalita občas naopak začala pokulhávat. Rozhodli jsme se tedy, že bychom měli našim dorůstajícím dětem rozšířit obzory a uspořádat další výpravu někam, kde těch sjezdovek bude přeci jen poněkud více, a kde bude i reálná pravděpodobnost, že počátkem března  budou ještě pokryté sněhem. I když jsme před lety rádi navštěvovali Tatry, malebné to hory u bratrů Slováků, tak je nám známo, že ceny služeb zde již dávno dohnaly vyhlášená střediska v Alplách, zatímco kapacity sjezdovek se propustnosti těch alpských zdaleka neblíží. Proto jsme začali uvažovat o vhodné destinaci někde v Rakousku, kde již hory vysoké jsou, ba i nějaký ten ledovec se najde, a přitom doba cestování autem ještě stále přijatelná zdá se být. Trošku jsme však při hledání vhodného střediska naráželi na fakt, že ve většině případů je zde třeba dojíždět z místa ubytování na sjezdovky buďto autem nebo místní kyvadlovou dopravou, což je komplikace, která nám s dětmi příliš nevyhovovala. V mezičase se však rodinka našich přátel, se kterými jsme ty poslední roky trávili jarní prázdniny společně, spřátelila s dalším rodinným klanem, který podniká v turismu a jejich hlavním směrem zájmu je Itálie. Mít zkušeného rádce pro plánování dovolené se jistě vyplatí, a tak jsme se nakonec i přes obavy některých členů výpravy z poněkud delší cesty, než jsme původně zamýšleli, rozhodli pobyt v jednom z lyžařských středisek objednat. Cena ubytování s polopenzí a skipasy pro celou naši pětičlennou rodinku vyšla celkem příznivě, určitě tedy na méně peněz, než bychom za stejné služby zaplatili mezi kopečky dvě hodiny od našeho baráku, a to ještě s příslibem mnohem lepších lyžařských zážitků.

Než budu psát, jak to bylo dále, je třeba udělat malou odbočku, která předem vysvětlí můj zaujatý pohled, kterého se následně v popisu naší cesty a pobytu dočkáte. Jedním z těch, kdo mají obavy a nepříjemné šimrání v břiše z dlouhých cest autem s dětmi za zády, jsem byl já. Na rozdíl od mojí ženy, která je ochotna s vidinou krásné lyžovačky (nebo jiných geograficky vzdálených zážitků) přetrpět v autě libovolný časový úsek a cestovat v částech dne, kdy běžně lidé spí, já mnohem radši delší vzdálenosti překonávám letadlem, a když už jedu autem, tak na pohodu a ve dne… jenže na pohodu a ve dne to se třemi dětmi v autě většinou patří do kategorie „nemožné“. K dalším nepříliš optimisticky vyznívajícím předpokladům z mé strany patří skutečnost, že chladné vlhko spojené se zimou s přibývajícími roky stále více nemám rád. Sníh na horách sice toleruji, ve městech jej ale naprosto nesnáším, zejména pak na příjezdové cestě k našemu domu. Dále pak bytostně nesnáším jakékoliv čekání ve frontách a obecně větší koncentraci osob, ve které rychle ztrácím přehled. No a k tomu ještě nemám rád, když mám nohy stažené v nepohodlných a neforemných botách, jsem nabalený v zimním oblečení, na hlavě mám helmu a musím se starat ještě o jakési dvě destičky a tyčky, abych je někde nezapomněl… ano, dochází vám správně – já vlastně vůbec nemám rád lyžování  Samotná jízda mi až tak nevadí, za dobrého počasí může být i téměř příjemná, ale všechny ty nepříjemnosti se zimou a spoustou toho neforemného harampádí kolem vedou k tomu, že bych se bez lyžování mile rád obešel, pokud by to nepatřilo k oblíbeným aktivitám mojí ženy a současně bych necítil povinnost rodiče naučit tuto činnost také naše děti, aby se mohly v budoucnu svobodně rozhodnout, jestli tuto aktivitu budou považovat za příjemnou či nikoliv. Když jsme ještě děti neměli, snažil jsem se některé zjevné nedostatky lyžování kompenzovat tím, že jsem se pokoušel o jízdu na snowboardu – místo přezkáčů jsem měl na nohách sněhule, ve kterých se v hospodě přeci jen sedí pohodlněji, no a starat jsem se musel o jediné prkno, nikoliv o dvě lyže a hůlky. Jenže jezdit na prkně a učit u toho děti lyžovat, to nejde moc dohromady, takže jsem prkno pověsil na hřebík a místo toho už delší čas jezdím na lyžích – zvolil jsem však alespoň kompromisní řešení v podobě destiček kratších než metr, které mají na obou stranách špičku a nepoužívají se k nim hůlky. A když už jsem se výše krátce dotkl sezení v hospodě – toto patří z mého pohledu k těm světlejším okamžikům celé lyžařské anabáze, protože se rád najím a napiju něčeho dobrého. Tuto radost mi však dokáže poněkud narušit přeplněná restaurace, fronta u baru nebo také skutečnost, že se v posledních letech přestává alkohol na sjezdovkách tolerovat, což opět přispívá ke snížení bodového hodnocení lyžování na stupnici mé oblíbenosti. A aby toho nebylo málo, tak si ještě zkusme představit, kolik toho harampádí musíte na lyžařskou dovolenou pětičlenné rodiny nabalit, na hotelu vysmýkat do lyžárny a na pokoj, no a pak to zase všechno nacpat do auta a po příjezdu zase někam v domácnosti uschovat, aby to zbytek roku nepřekáželo.

Když jsem vám tak otevřeně popsal můj pohled na lyžování a dlouhé cesty autem s dětmi za zády, pak jistě pochopíte, že na leteckou dovolenou na Kanárských ostrovech, kam si můžete vzít jen pár kufrů, protože jich více do letadla stejně nedostanete, a navíc ani s sebou nic velkého a těžkého nepotřebujete, tak na takovou dovolenou v teplých krajích a s barem u bazénu jsem se jaksi logicky těšil mnohem více.

Nyní už by se asi slušelo napsat něco o samotném prázdninovém pobytu, ale ne…, tak lehké to nebude, protože vás přeci jen musím ještě trochu potrápit fází příprav. Jelikož naše rodina v posledních letech lyžuje skutečně pravidelně, tedy v podstatě jen a pouze v termínu jarních prázdnin, není mnoho dalších příležitostí jak zjistit, zda-li někdo ze členů rodiny náhodou nevyrostl v některém směru, a tedy jestli vybavení lehce použité před rokem poslouží ještě dalších pár dnů. Vzhledem k tomu, že zhruba týden před koncem každého roku je v naší části planety zvykem dostávat dárky, celkem se hodí provést kontrolu vybavení právě před touto dětmi tak oblíbenou událostí. Stalo se tak i tentokrát, prošli jsme zásoby lyží různých délek, hůlek rozličných výšek, bot několika velikostí i přileb vícero rozměrů a barev, které jsme za času růstu našich ratolestí postupně shromáždili. Cílem kontroly je samozřejmě přidělit každému dítěti z těchto zásob alespoň trošku pasující kusy výbavy, přesvědčit jednotlivce o tom, že na chlapecké a dívčí barvy se již dávno nehraje, no a prostě minimalizovat množství nově pořizovaných kusů pouze na to nejnutnější, protože skladovací prostory nejsou nafukovací a rozmarné nakupování něčeho nového jen proto, že to staré se mi už nelíbí, se mi při tom našem sporadickém využití nezdá být efektivní. Výsledek letošní kontroly byl celkem uspokojivý, mladší dvě dítka jsme vybavili kompletně, a kdybych byl neoblomný, možná bych i naši dospívající nejstarší dcerku přesvědčil, že jí dětské lyže z minulých let stále ještě udělají službu… no ale jsem přeci jen uznalý otec, a tak jsem sám sebe přemluvil, že by si dcerka ve svém věku zasloužila lyže nové, výškou odpovídající a oku lépe lahodící – takže jsme měli námět pro Ježíška a nemuseli vymýšlet něco jiného, co by ve finále také trávilo většinu času někde v koutě.

Mohlo by se zdát, že kontrolou a doplněním vybavení přípravná fáze končí, ale není tomu tak! V minulosti totiž bylo prakticky zjištěno, že i když se lyže téměř nepoužívají, zub času je jakýmsi způsobem ohlodává, takže nezbývá nic jiného, než je přinejmenším jednou za dva roky dopravit do servisu, kde jim trošku polechtají skluznici a nabrousí hrany. I když tuto fázi přípravy plánujete v dostatečném předstihu, tak se samozřejmě pravidelně stává, že servis sháníte na poslední chvíli, kdy již není čas na cenový průzkum, takže pak i náklady servisních úkonů dosahují částek, za které by se kdysi možná daly pořídit v bazaru celé lyže… No budiž, vybavení máme… Vlastně stále ještě ne zcela. Ono totiž takové lyžování není zdaleka jen sportovní výkon, kde záleží na tom, jak umíte jezdit – pro nemalou část populace, do které já ke smutku mé ženy bohužel nepatřím, je velmi důležité, jak člověk vypadá, tedy co pokrývá povrch jeho těla. Holky to prostě většinou takto mají, čemuž do jisté míry rozumím, takže před lyžařskou sezónou dochází ještě ke kontrole outfitu, při které se často zjistí, že některá z částí oděvu už jaksi nesedí a je třeba ji nahradit částí novou. Jelikož naše nejstarší dcerka již dorostla věku a rozměrů, kdy je schopna vděčně některé lepší kusy oblečení své maminky recyklovat, má v sobě toto zjištění i kousek radosti, ta strastiplná stránka věci však tkví v tom, že je třeba pořídit nějaký ten nový kousek, který zpravidla nebývá úplně levný, i když se má žena snaží nakládat s prostředky efektivně, ale současně jej jak na potvoru nemívají v obchodech v našem městě, což si pak vyžaduje obchodní výpravy do okolí, někdy dokonce i do zahraničí. A i přes důkladnou přípravu v této oblasti se mnohdy na poslední chvíli zjistí, že nedávno pořízený kousek už zase… nesedí. No, nemají to holky (se sebou) lehké.

Nyní bychom se snad konečně mohli dostat k počáteční fázi každé cesty, kterou je jistě balení. Příprava na tento akt už jistým způsobem probíhala dříve, jak bylo popsáno výše, ale teď nadchází okamžik pravdy, jestli máme skutečně připravené všechno. Asi téměř každý rodič dobře zná před každou cestou opakovaný boj s dětmi, které už s několikadenním předstihem žádáme, aby si nachystaly své oblečení (ti starší) a hračky (nejmladší), takže výsledek je vždy stejný, kdy nazlobená máma sama pakuje všechny děti do tašek, přičemž již v této fázi často padá oblíbená fráze na téma: „Příště už s náma nikam nepojedete, když nejste schopní si ani sbalit pár svých věcí!“ Úkolem otců pak asi v mnoha rodinách bývá dostat navršenou hromadu zavazadel a vybavení do auta, které se na první pohled zdá menší, než jak se jeví ona hromada. Je asi zbytečné a provokativní se ptát, jestli všechny ty věci skutečně budeme potřebovat, přesto to občas uděláme, no ale potom všechny ty věci do auta nějak nasoukáme, čímž mnohdy možná i porušujeme fyzikální zákony. V případě této konkrétní výpravy jsem proces ukládání materiálu do vozidla rozdělil na dvě fáze, kdy večer před odjezdem jsem do auta nanosil pouze lyžařské boty a helmy, zbytek jsem si ponechal až na ráno, že si přivstanu… Tenhle záměr se mi v průběhu noci trošku rozležel, takže jsem si potřebnou časovou rezervu nevytvořil, ale nejen to – na každý psychicky náročný proces potřebuji klid a nemám rád, když se mi u toho někdo motá, takže se mi balení poněkud protáhlo a vozidlo bylo připraveno k odjezdu přibližně o hodinu později, než byl původně avizovaný záměr – což jistě není ideální začátek cesty. Kromě toho mám ve zvyku provést před opuštěním domácnosti kontrolu všech místností, zda-li někdo nenechal otevřené okno, rozsvícené světlo, zapnutý nějaký spotřebič nebo puštěnou vodu… a jelikož jsem roztržitý a na konci kontroly si nejsem jistý, jestli jsem něco nevynechal, procházím některé místnosti opakovaně – takže jsem našemu časovému manku přidal další čtvrthodinku a místo „velmi brzy ráno“ jsme odjížděli prostě „ráno“. Dlužno ale podotknout, že s kontrolou domácnosti jsem přece nemohl skončit dříve, než dokončila cyklus myčka nádobí, kterou pustila manželka 

Jsme na cestě! Jelikož jsme počítali s brzkým odjezdem ještě za tmy, na první etapu řízení se nominovala žena – pořadí zůstalo zachováno, i když už po tmě nebylo památky, ale já si tak mohl ještě celkem v klidu přečíst pár veršíků napsaných na vnitřní straně víček – mimo jiné i proto, že děti většinou začínají výraznějším způsobem zlobit až tak dvě hodiny poté, co opustíme domovskou základnu. Vzbudil jsem se právě kousek před Mikulovem, kde většinou doplňujeme nádrž auta a naopak vyprazdňujeme nádrže jiné, abychom nemuseli zase brzy stavět. Jelikož už jsem měl dočteno, sedl jsem za volant já a vyrazili jsme na další etapu. Zpočátku probíhala cesta normálně, nicméně ze zadní řady se již začaly objevovat dotazy typu: „Kdy už tam budem?“ či „Já se nudím.“ Náš synáček, věkově uprostřed mezi dvěma dcerami, zahání často nudu takovým způsobem, že prudí všechny kolem sebe, provokuje a vymýšlí hlouposti, přičemž mladší z dcerek se ochotně k jeho nápadům přidává. Tudíž se rozhodli, že budou zpívat. Ne, že bych neměl rád hudbu, ale když už zhruba posté opakovali „Pes jitrničku sežral, docela maličkou, kuchař ho za to praštil, po hlavě paličkou…“, začínal jsem vážně přemýšlet nad tím, jestli náhodou také po ruce nemám vhodný nástroj, kterým bych praštil ty dva vzadu. Do toho se mi podařilo rozladit dvakrát ženu – jednou tím, že jsem si při pohledu na navigaci nebyl jistý, jestli mám odbočit, podruhé pak prudším přišlápnutím brzdového pedálu… I když se člověk snaží, stejně se často najdou připomínky na to, jak jedu…, a tak jsem se zařekl a při další přestávce, která byla spojena s krmením dravé zvěře, jsem prohlásil, ať si to tedy ta moje už dořídí sama, když já to neumím. Během pozdního oběda jsem si to trošku rozmyslel, protože jsem si uvědomil, že nás teď budou čekat úseky s placením mýta, přičemž veškeré peníze a platební karty mám u sebe já, ale moje milá si to namířila rovnou za volant, tak jsem se jí po nastartování jen zeptal, jestli počítá s tím, že bude za chvíli muset řešit mýtné. Tímto dotazem mi byla přidělena funkce platebního asistenta, takže jsem pak kapitánovi vozu na mýtnicích podával drobné a odebíral účtenky. Cesta celkem ubíhala, ale s přibývajícími kilometry se dotazy dětí, jestli už tam budem, jako obvykle ozývaly se stále vzrůstající frekvencí. Když už jsme se s autem škrábali do závěrečného stoupání, které nás dle navigace mělo přivést do cílové destinace, měl dotaz ze zadní lavice již v podstatě charakter trvale se opakující smyčky, takže byl skutečně nejvyšší čas zaparkovat před hotelem. Jak jsme dorazili na místo, bylo pro nás zajímavým překvapením, že naši přátelé, kteří vyrazili o zhruba dvě hodinky před námi, dorazili na recepci teprve před deseti minutami, a to přitom pilot jejich vozu není žádný louda (spíše Niky Lauda). Buď tedy má žena, která odřídila většinu cesty, jezdí jako skutečný závodník, ale spíše jsme čas získali snížením počtu servisních zastávek po cestě – ty jsme měli vlastně jenom dvě, čímž tedy musím náš tým pochválit, že jsme tentokrát nestáli na čůrání každou půlhodinku 

O hotelu, který se měl tentokrát v čase jarních prázdnin stát naším dočasným domovem, jsme již předem věděli, že od doby jeho výstavby již nějaký čas uplynul, a také že je trošku prostorově rozlehlejší, takže třeba cesta z pokoje do restaurace na snídani, bude znamenat pár zdravých kroků… Až na místě jsme však zjistili, že hotel je situován ve svahu, má osm pater, recepce a restaurace je v patře s číslem 0, náš pokoj je v patře osmém a navíc do něj musíme projít ještě kousek přes venkovní terasu. Kromě toho, lyžárna se nachází na stejném patře jako náš pokoj, ještě asi o padesát metrů dále, přičemž auto s veškerou bagáží a lyžařskou výbavou parkujeme dvě patra pod recepcí. Aby to bylo ještě trošku lepší, tak pro cestu z nižších pater do toho našeho střešního apartmá a lyžárny je třeba použít hned dva výtahy, kdy jedním dorazíme do třetího patra, projdeme chodbou přes půlku hotelu, načež druhým výtahem je třeba překonat zbývající převýšení do patra osmého. No a k tomu už jen dodám, že na každém úseku je k dispozici pouze jeden nepříliš prostorný výtah – takže pohyb po hotelu sliboval spoustu spálených kalorií pohybem a času čekáním na výtah...

Jak se dalo očekávat, vybalování bylo vysilujícím zážitkem a již ve chvíli, kdy jsem zamykal dvířka skříňky v lyžárně a poslední taška skončila na pokoji, jsem se děsil okamžiku, kdy ty hromady zase budeme smýkat do auta. Po fitness vložce s bagáží naštěstí nastal čas večeře, tedy doplnění energie. Kromě toho nás čekalo také seznámení s dalšími účastníky lyžařského zájezdu, protože mimo našich dlouholetých rodinných přátel čítala naše skupina tentokrát ještě další rodinný tandem, tedy tu rodinku nových přátel našich přátel, která nás tentokrát inspirovala k volbě prázdninové destinace svým podnikáním v turismu zaměřeném právě na Itálii, no a k tomu ještě další rodinku přátel přátel našich přátel… už se v tom nevyznáte? Nevadí, bylo nás tam celkem hodně dospělých, do toho horda dětí, a již na místě jsem se všem předem omlouval, že nebudu schopen zapamatovat si jejich jména… což se samozřejmě stalo, tudíž až se někdy zase potkáme, budu si muset seznamovací kolečko zopakovat 

Následující den ráno jsme se probudili do celkem hezkého počasí, takže jsme se po snídani navlékli do lyžařského oblečení, nasadili jsme helmy a vyrazili do lyžárny, které by se však mohlo často říkat také potírna a potápěčský trenažér – než se totiž člověk nasouká do přezkáčů, často se pěkně zapotí, přičemž zapínání přezek si nutností práce v hloubce spolu se zadržováním dechu s nácvikem ponoru nikterak nezadá. Povedlo se, boty máme na sobě, každý táhne svoje lyže a hůlky… já tedy táhnu také ještě výbavičku nejmladší dcerky a vyrážíme k lanovce. U pokladny mi k tomu přibyly ještě dvě kartičky skipasů, takže jsem najednou zjistil, že mi chybí další chapadla, abych byl schopen úspěšně projít turniketem na lanovku a prošťouchat před sebou dcerku. Jak se mi tak sypalo to vybavení a kartičky z rukou, opět jsem si říkal, jak někoho může bavit sport, ke kterému potřebujete tolik krámů a ještě jste navlečenej jak kosmonaut? Když jsme se nějak vyštrachali do základního bodu na kopci, odkud vycházely další lanovky na okolní svahy, došlo na rozdělení týmu – naše starší holky (manželka a dříve narozená dcerka) se vydaly užívat si bílé radosti, zatímco já zůstal se dvěma mladšími sportovci a mířil s nimi trénovat na svah s nižší obtížností. U turniketu další lanovky, tentokrát již sedačkové, jsem si opět poněkud zanadával, když jsem mával dvěma permanentkami a ještě postrkával dcerku na lyžích. Na horní stanici jsme dorazili již bez závažnějších komplikací, dcerku jsem si zaháknul do postroje a za vytrvalého rozumování o pár let staršího synáčka, jak má náš nejmladší adept řídit lyže, jsme se vydali z kopce. Podobným způsobem jsme dali pár jízd a já pořád nadával na ty permice, jak jsem musel v turniketech šermovat dvěma, protože jsem na oblečení dcerky nenašel vhodný úkryt pro její kartičku… Teprve při malé občerstvovací přestávce však moje drahá polovička objevila na rukávu dětské bundičky standardní prostor na permanentku, který má většina lyžařských svršků, avšak mým očím a hmatu zůstával až do této chvíle ukryt. Po umístění kartičky na správné místo pak již tréninkové jízdy probíhaly celkem v klidu, občasné drobné kolize a uklouznutí, zde netřeba rozmazávat. I když (nebo právě proto že) jsem před sebou měl na sjezdovce koníka s popruhy, který mne občas hezky tahal, byl jsem večer poněkud utahaný a pobolívající záda bylo třeba trošku utlumit několika dávkami destilátu, díky kterým mi nakonec ten první den připadal vlastně pohodový – netušil jsem však, co nás ještě čeká.

Dalším dnem, druhým lyžařským, bylo pondělí. Probuzení ani snídaně ještě nenaznačovaly nějaké obtíže, ale když jsme dorazili do lyžárny, respektive již k jejímu vchodu, hemžilo se to tam desítkami postaviček v oranžových vestičkách. Byla to omladina na lyžařském kurzu, která jak na potvoru zrovna v termínu našeho pobytu obsadila stejný hotel, čímž došlo k ucpání chodeb, výtahů a také předmětné lyžárny. Všude kolem se povalovaly lyže a další vybavení, pravděpodobně z půjčovny, jelikož bezohledně se valícím mládežníkům bylo zcela jedno, jaké šrámy svěřenému náčiní, okolním nemovitostem a stejně tak dalším osobám způsobí. Oranžovým davem jsem byl poněkud rozladěn, takže jsem jeho členy označil pracovně za mandelinky, přičemž jsem doufal, že se nám podaří kontakt s touhle bandou v mezích možností minimalizovat, byť za cenu úpravy našeho vlastního časového rozvrhu. Klíčové tedy bylo, být na kritických místech, jako je právě lyžárna nebo nástupní stanice lanovky, pokud možno dříve než oranžová záplava, a kdyby se to nepodařilo, tak si radši někam sednout na kafe a počkat, než barva pomerančů vysublimuje. Tentokrát jsme je naštěstí na lanovce předběhli, takže jsme se dostali na kopec dříve než v poledne. Já měl s sebou zase svého koníka, který dnes už jezdil o kousek lépe, takže jsem se těšil, že za pár dnů sundáme postroj a budeme moci s dcerunkou jezdit jako lidé. Jelikož děti (podobně jako já) rády po pár jízdách nějakou svačinku, zapadli jsme po chvíli do hospody u stanice lanovky. Ani jsem si nechtěl představovat, co by se stalo, kdyby mandelinky obsadily toto stejné restaurační zařízení a nedej bože také místní toalety. Tato katastrofa se nám naštěstí vyhnula, ale i bez oranžového hemžení byla občerstvovací stanice poněkud plná, takže jsme jen tak tak urvali jakýsi stoleček a pořídili u baru nealkoholické nápoje. Já bych si klidně i dal něco ostřejšího, ať ten den nabere trošku hezčí odstín, ale nechtěl jsem riskovat, že mne místní pořádkové složky přistihnou při řízení lyží pod vlivem alkoholu. Tudíž jsem po chvíli zcela střízliv vyrazil k pultu ulovit nějaké hranolky dětem na svačinku. Vzal jsem si tácek, přisunul se k té části, kde podávali tu nezdravou pochutinu, a chlapíkovi za pultem jsem signalizoval, že bych prosil dvoje… Usměvavý Ital mne uklidnil, že za dvě minutky budou, tak jsem zatím klidně vyčkával. Když za ty dvě minutky přinesl košík z friťáku, už jsem se natahoval přes pult, ale chyba – panáček rozdal všechny hranolky vlevo a vpravo, na mne se nedostalo. Již mírně nespokojen, vyčkával jsem další dvě minuty. Opět přinesl košík s hranolkami, ale místo abych se konečně dočkal vyřízení své objednávky, podal ten ulízanec hezky tři porcičky mladým holkám, co k pultu přišly teprve před chvilkou – a to se slovy „sorry, girls“ a ještě na mě mrknul. V tuto chvíli již zjevně nasrán, vyčkával jsem dosmažení další várky a doufal jsem, že se tady neobjeví nějaké další baby, místní farář nebo někdo jiný s právem přednostního obsloužení. To se naštěstí nestalo, konečně jsem se dočkal, ale v duchu jsem si říkal, že tuhle restauraci bych už nejradši nenavštívil – což jsem později také dodržel, i když nikoliv z vlastní vůle. Po jídle jsme měli vyrazil opět na svah, ale naše nejmenší byla nějaká unavená, tak jsme se dohodli, že s ní už pojedu dolů na hotel, zatímco ostatní budou dále leštit bílé pláně. Po cestě dolů lanovkou si naše malá užívala krásného výhledu a klidné jízdy, jen v samotném závěru to trošku drncalo. Došli jsme pak těch pár kroků do lyžárny, kde k mému potěšení nebyly žádné davy, takže jsem dcerku usadil na lavičku a šel odemknout skříňku. Než jsem to však stihl udělat, naše malá lyžařka jen krátce nahlásila, že je jí špatně a – v několika vlnách se ji vzedmulo bříško a vyklopila na podlahu lyžárny všechny dobrůtky a pitíčka, které před chvílí zkonzumovala. No, trošku prekérní situace – já i dcerka v přezkáčích, na zemi nevábný koláč, nikde žádný kýbl s hadrem a riziko opakování gejzíru. Pokusil jsem se tedy rychle přezout, abychom mohli na pokoj a další případné vzedmutí směřovat do míst, kde si s tím poradí splachovač nebo sprcha. Jak už to však bývá, když spěcháte, tak se mi nedařilo druhou botu sundat, zasekla se přezka, no a jak jsem tak táhnul, vystřelila mi najednou ta tvrdá bota a vytvořila mi na holeni druhé nohy nemalý šrám, který okamžitě natekl a taky trošku zabolel. No, nepoužili byste v takové situaci nějaké peprnější slůvko? Ze mě jich samozřejmě pár vyletělo, na druhý pokus jsem botu serval, kalhoty si vyhrnul nad koleno, ať se mi na pochroumanou holeň nepřilepí, přezul jsem dcerku a zamířili jsme na pokoj s tím, že se do lyžárny za chvíli vrátím, abych tam poklidil tu nevábnou spoušť. Jelikož jsem nechtěl dítko nechávat samotné, zavolal jsem manželce, ať vyšle pomoc nebo sama dorazí do základního tábora. Sjezd z kopce dolů samozřejmě chvíli trval, nicméně za chvíli se máma objevila na pokoji a ujala se naší princezny, zatímco já si namočil ručníky a vyrazil zlikvidovat následky nepříjemné příhody ve skladu lyží. Když jsem se blížil, trošku jsem znejistěl, protože kolem lyžárny se zrovna rozprostírala oranžová barva. Poté, co jsem se prodral davem až k té lavičce, na které se dcerušce udělalo nevolno, pochopil jsem, že tady už žádné navlhčené ručníky nebudu potřebovat. Na lavičce totiž sedělo několik mandelinek, které při přezouvání zcela v klidu ťapaly po zemi v ponožkách, takže pokud tam před chvílí bylo cosi nechutného, teď je to již poklizeno. Nelze samozřejmě vyloučit, že v mezičase někdo z místního personálu podlahu vytřel, nicméně já mám škodolibý dojem, že úklid provedli mimoděk účastníci nevhodně zorganizovaného lyžařského kurzu – dobře vám tak, mandelinky 

Z nepříjemné příhody se nám dceruška celkem rychle otřepala, nicméně následující den jsme jí pro jistotu naordinovali dietu a sportovní volno. Jelikož je vám již z úvodu tohoto referátu známo, že lyžování nepatří zrovna k aktivitám, které bych sám aktivně vyhledával, stal jsem se dobrovolně chůvou a strávil jsem pohodový den na hotelu. S naší princeznou jsme si většinu dne hezky hráli – teprve v tuto chvíli jsem byl vlastně rád, že si s sebou vzala cestovní sadu panenek v poněkud rozměrném přepravním boxu – a také jsme chvílemi odpočívali. Když nám odpoledne dorazil zbytek rodinky, vydali jsme se na pochůzku kolem hotelu s cílem nakoupit pár drobností. Museli jsme se však procházet poněkud déle, jelikož nás trošku překvapila otvírací doba místních obchůdků – zdejší prodavači asi pracují jen na poloviční úvazek, po obědě dlouho odpočívají, a pak se zase brzy těší na večeři. Nakonec jsme však přeci jen něco nakoupili a na večeři jsme se už těšili i my. Dcerunka už se cítila zcela zdravá, tak se při večeři konečně spřátelila s dětskými členy ostatních týmů z naší výpravy, děti se tedy zabavily a dospělí si mohli dát nějaký lahodný uspávací prostředek. Jelikož však při druhé rundě došel na baru rum, měli jsme ten spánek trošku neklidný.

Brzy ráno se synáček objevil u naší postele s tím, že mu není dobře, což tedy nebylo dobré znamení. Po snídani se také maminka necítila úplně na lyžování, takže jsme nakonec zůstali na hotelu všichni. Já jsem využil dalšího dne sportovního volna k tomu, že jsem začal sepisovat tohle povídání, dokud jsem měl ještě v živé paměti některé detaily, které by si mohly zasloužit zaznamenání. Odpoledne jsem s dcerkami vyrazil na pozdní oběd – narazili jsme pouze na pizzerii u lanovky, kterou navíc už zavírali, takže jsem rychle objednal dva kulaté pokrmy. První pizza byla běžná „Margarita“, ale druhou jsem chtěl experimentovat – jmenovala se „Americana“. Když ji přinesli, tak jsem koukal – základ obou verzí byl stejný, ale ta zámořská na sobě měla navíc hranolky a na kolečka nakrájený párek. Na první pohled vlastně celkem nechutné a moc nerozumím tomu, že vám něco takového prodají v italské pizzerii, ale asi se na to najdou zákazníci, že? Nenechal jsem se prvním pohledem odradit a větší část jsem s chutí zkonzumoval, zatímco holky neměly odvahu a jedly jen tu klasiku, i když hranolky milují.

Možná bych udělal lépe, kdybych se tou americkou kombinací nepřecpával ani já, protože následujícího rána, den před plánovaným odjezdem, jsem se za lazara prohlásil i já. Bylo mi poněkud těžko a byť jen letmá vzpomínka na včerejší pizzu mi nebyla příjemná. Den jsem tedy strávil poleháváním na lůžku v kombinaci s dietou, na svah se vydaly pouze naše dvě nejstarší holky, aby alespoň trošku využily prostředky vložené do skipasů a ještě si užily sněhu a pěkného počasí. Já se v tom čase už jen modlil, abychom další den byli všichni schopni absolvovat tu dlouhou cestu a bez přílišných útrap jsme dorazili co nejdříve domů.

Poslední ráno se neslo v duchu balení a transportu té hromady spoře využitého sportovního vybavení napříč celým hotelem do auta. Když tak nad tím přemýšlím, možná jsem po cestách nahoru a dolů po hotelu během pobytu urazil delší vzdálenost než na sjezdovkách o pár stovek metrů výše. Kdybychom tedy snad někdy ještě zavítali do stejného hotelu, čemuž sám nejsem příliš nakloněn, mohl bych ušetřit za permanentku a nemusel s sebou tahat lyže. Následující cesta autem pak ubíhala celkem v poklidu, vlastně až do chvíle, než jsem trochu zakufroval před Vídní, kdy se mi opět nějak nepodařilo správně vyložit obrázek na displeji navigace. Zajížďku, kterou jsem tím způsobil, jsme se spolujezdkyní vyplnili věcnou výměnou názorů na téma používání navigace, načež jsem požádal o správné nastavení přístroje, abychom se do budoucna vyhnuli kufrování i odborné diskusi – tak uvidíme, jestli to pomůže. Když jsme překročili hranice, částečně ze mne spadla cestovní nervozita, domov již byl blízko, a tak jsem si na uvítanou dal konečně zase pořádné jídlo – česnečku a knedlo zelo vepř – byla to veliká dobrota a trošku mi to spravilo náladu... vlastně to byl z mého pohledu jeden z nejpříjemnějších okamžiků této výpravy.

Co říci závěrem? Vím, že jsem poněkud zaujatý a díky tomu, že lyžování nepatří mezi činnosti, které patří na top žebříčku mých oblíbených, nedokážu se až tak lehce přenést přes útrapy, které tento náročný sport i za běžných okolností přináší. Když k tomu připočítám další komplikace, které se nám tentokrát připletly do cesty, tak si nějak říkám, že tahle dovolená nebude v mých vzpomínkách řazena do kategorie těch lepších, spíše naopak. Naštěstí jsme zhruba před měsícem byli týden na Kanárech, což byla z mého pohledu jedna z nejlepších dovolených, takže na to lze pohlížet též takovým způsobem, že za sebou letos máme zatím dvě průměrné dovolené – život asi musí být v rovnováze. Chápu, že milovníci sněžných sportů (a masochisté) jsou ochotni obětovat nemalé úsilí, čas a prostředky, aby se párkrát sklouznuli z kopce, a že požitek z jízdy v Alpách má trošku vyšší úroveň než zážitek mezi kopečky Jeseníků a Beskyd. Do příštích jarních prázdnin máme necelý rok času, na volbu vhodné destinace pak roku půl. Bude to ještě složitá volba…

---

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Relevantní komentáře budou uvedeny zde.