Kde jsme se tady vzali a kam míříme?

Říkáme si lidé, žijeme na planetě Zemi obíhající hvězdu s názvem Slunce, která je nepatrným světýlkem v galaxii označované jako Mléčná dráha. Naše planeta vznikla před přibližně 4,5 miliardami let, v průběhu toho času byla bombardována mnoha vesmírnými tělesy, která na ni přinesla různé více či méně vzácné materiály – jak se zdá, tak také vodu, bez které by většina pozemských forem života neexistovala. Dosud objevené nejstarší známé stopy života jsou staré skoro 4 miliardy let, mikrobiální život vznikl před více než 3 750 miliony let. Mnohobuněční živočichové jsou datováni někdy před téměř 600 miliony lety, postupně se z nich vyvinuli dinosauři, kterým však asi před 66 miliony lety zatla tipec nějaká planetka, co letěla zrovna kolem… život na zemi se však po čase trošku zvetil. Před 2 až 3 miliony let se nám po Zemi začali pohybovat první předchůdci dnešního člověka, Homo sapiens se tady objevil před asi 200 000 lety. Na naší planetě se vystřídala velmi pestrá škála živočichů a mnozí tady pobyli skutečně dlouho – éra dinosaurů trvala více než 150 milionů let, našli jsme mnoho fosilií, ale kupodivu žádné důkazy o tom, že by tito obyvatelé naší planety používali nějaké sofistikované technologie. Pravděpodobně tady jen existovali, žrali se navzájem, trvalo to šíleně dlouho, ale žádný významný pokrok se nekonal. Potom se tady před v podstatě jen „pár lety“ objevil člověk, který se najednou začal od ostatních živočichů odlišovat, používat nástroje a časem vyvinul počítače a rakety. Spolu s tímto člověkem ve stejných podmínkách žila řada dalších druhů, ale kupodivu žádný z nich v používání sofistikovaných technologií nedospěl ani na úroveň století páry… Není sakra trošku podezřelé, že dinosauři za desítky milionů let let nic, žádné další druhy nic, a teď najednou lidé během pár tisíc let od klacku k vesmírným letům a umělé inteligenci? Věříte Darwinovi nebo máte jako já trošku pocit, že tady něco nesedí? Já jsem už dlouhé roky vnitřně přesvědčený, že někdo musel vývoj hominidů významně urychlit a dát jim do vínku něco, co ostatním živočichům chybí. Odkud ten někdo přišel? A kde je teď? To jsou samozřejmě otázky, na které se lidstvo doposud snaží hledat odpovědi v podobě nejrůznějších božstev, kde je velmi populární příchod „shůry“, pojmy jako „stvoření“, proces „nanebevzetí“ a na památku těchto záhadných bytostí stavíme již tisíce let chrámy připomínající rakety připravené ke startu. V tomto směru samozřejmě nepřicházím s ničím novým, na tyto podezřelé okolnosti již upozorňovala řada jiných myslitelů, s jejichž velikostí se těžko mohu srovnávat… mohu však na základě vlastní fantazie a informací, které se kde dočtu, vytvářet různé vlastní teorie, které se někomu mohou zdát zajímavé, jiný se nad nimi usměje a někdo je bude považovat za úplný nesmysl :-)

Zkusme si tedy položit pár dalších otázek. Co nebo k čemu je člověk, tedy přesněji fungující lidské tělo? Proč a jak se člověk vyvinul na planetě Zemi? Co se má stát, až podmínky na Zemi nebudou pro další existenci lidí příznivé? Tyto otázky spolu mohou do značné míry souviset. Pokud se zamyslíme nad tou první, mohli bychom na lidské tělo pohlížet třeba jako na sebereplikujícího bionického robota nebo „avatara“? Pokud bychom uvažovali tu druhou možnost, jakým způsobem by byl spojen s ovládající entitou? Občas si rád přečtu pár řádek o kvantové fyzice, dočetl jsem se i něco o tom, že samotné procesy probíhající v buňkách jsou závislé na některých kvantových jevech, například na tzv. „kvantovém provázání“. Nebylo by možné, že náš bionický avatar vybavený neuronovou sítí, tedy mozkem pro zajištění základních provozních funkcí, je dále napojen právě prostřednictvím kvantových provázání na nějakou vyšší úroveň existence, nějaký shluk energie, který bychom mohli nazvat vědomím či duší, přičemž tato energie se může nacházet kdekoliv ve vesmíru, protože přenos informací přes kvantové provázání funguje okamžitě bez ohledu na vzdálenost? Nedochází k napojení této „duše“ na tělo někdy v dětství, kdy si začínáme uvědomovat svou existenci a zapisovat první vzpomínky? Nedochází v okamžiku fatálního poškození nebo opotřebení avatara jen k rozpadu kvantových propojení duše s tělem, které je v tu chvíli určeno k recyklaci, zatímco duše putuje dále vesmírem a jednou se třeba zase napojí na jiného avatara? Odpovědi vám samozřejmě nedám, ale pokud by skutečnost byla alespoň podobná, možná by se tak řada věcí dala vysvětlit, vědecky by se potvrdila nesmrtelnost duše i pro ateisty a současně by nemuselo dojít k zásadním rozporům s vírou nábožensky založených jedinců. Navíc bychom se možná mohli díky této představě přiblížit ještě jedné zajímavé formě „existence“ – všichni asi vnímáme, že naše počítače začínají pomalu s využitím technologie neuronových sítí simulovat funkce lidského mozku. Když k tomu přidáme další aktuálně populární obor „kvantových počítačů“, možná se dopracujeme k sestavě, která nabídne našemu vědomí alternativní formu přítomnosti na našem světě. Přes qubity kvantového počítače se třeba bude schopno vědomí odpojené od avatara ve formě lidského těla nově propojit s neuronovou sítí simulovanou polovodičovým počítačem a prostřednictvím displejů a reproduktorů k nám pak dokážou promlouvat  také duše těch, o kterých jsme si doposud mysleli, že už se s nimi na tomto světě nesetkáme. Vraťme se však v tuto chvíli zpět k existenci napojené na biologické rozhraní...

Druhá z vyřčených otázek zněla: „Proč a jak se člověk vyvinul na planetě Zemi?“ Základním předpokladem jsou samozřejmě vhodné podmínky pro fungování bionických mechanismů, které ve svých systémových procesech využívají kapalnou vodu. Na Zemi jsou pro tyto konstrukce, podmínky v mnoha místech výborné, i když je pravdou, že některé mechanismy se toulají i v místech, která pro kapalnou vodu zrovna přívětivá nejsou – pro její udržení v tekutém stavu pak musejí vynakládat zbytečně moc energie, v některých případech pak dojde i na nevratné poškození struktur těchto mechanismů s fatálními následky na jejich funkci, kdy pak již v odpojeném stavu bývají ponechány svému osudu. Pomineme-li tyto zbloudilé jedince, těm ostatním stvořitelé vybrali k jejich provozu místo doposud velmi přijatelné. Vzhledem k nedostatku přesných informací nelze v tuto chvíli s jistotou říci, kdy přesně k zásahu na planetě Zemi došlo, tedy jestli byl celý proces šlechtění bionických mechanismů již od počátku řízený nebo si zde život začal bujet sám a až v určitou chvíli do něj bylo „shůry“ zasaženo, ani jak přesně technicky k tomuto řízení či zásahům docházelo, ale myslím si, že při vhodném uchopení našich současných technologií a dalším rozvinutí některých z nich v následujících desetiletích můžeme reálně dosáhnout stavu, kdy něčeho podobného budeme sami schopni a možná k tomu budeme i přinuceni. Souvisí to totiž s otázkou: „Co se má stát, až podmínky na Zemi nebudou pro další existenci lidí příznivé?“ Zkusme si tedy tuto situaci a její řešení nastínit… a poté se možná budeme moci myšlenkově vrátit na začátek a říci si, jestli se třeba už někdy něco takového nestalo…

Tak tedy, nacházíme se někde před koncem první čtvrtiny 21. století dle aktuálně populárního kalendáře. Mnozí vědci a politici straší lidstvo před globálním oteplováním, které může vést k zásadním změnám v obyvatelnosti naší planety. V tomto článku se nebudeme přít o tom, jak velký vliv na tyto změny má konání lidí nebo jestli se jedná o proces primárně iniciovaný pochody samotné planety Země a její mateřské hvězdy, nicméně lze očekávat, že jednou jakási reálná apokalypsa skutečně nastane, načež lidstvo bude stát před splněním svého geneticky zakódovaného úkolu – bude muset vrhnout všechny své prostředky do zachování svého druhu, byť třeba někde na jiné planetě, když ta naše už nebude obyvatelná. Ano, v tuto chvíli vám jistě proběhnou před očima scény z velkolepých sci-fi filmů, ve kterých se na své mezihvězdné poutě vydávají obrovské kolosy s tisíci osadníků… jistě hezká romantická myšlenka na výlet ke hvězdám, kde se přistání dočkají ti, kteří se narodili na Zemi, ale obávám se, že takový nesmyslný luxus si nebudeme moci dovolit. Mějme, prosím, na paměti, že další potenciálně vhodné planety se nacházejí přinejmenším několik světelných let daleko od nás. Abychom byli schopni těchto světů dosáhnout v časech datovatelných radiokarbonovou metodou, musíme předmět mířící k jeho cíli maximálně urychlit… no a před dosažením cíle zase samozřejmě zpomalit. Jak již asi každého fyzikálně zdatného jedince napadá, klíčem k vyřešení této úlohy jsou dva zásadní faktory. Prvním a velmi zásadním je minimální hmotnost objektu, který se budeme snažit urychlovat, druhým je zdroj pohybové energie. Pokud bychom chtěli na solidní rychlost blížící se alespoň vzdáleně rychlosti světla rozpohybovat opulentní kosmický koráb s tisícovkami mražených osadníků, potřebovali bychom gigantické množství energie a pohon, který doposud nebyl vynalezen. No a navíc není vůbec jasné, jestli by se nám podařilo tyhle cestovatele v cíli zase rozmrazit… Nerad vám, co jste se těšili na prima výlet, beru iluze, ale zkusme se na to podívat z jiné perspektivy. Jako pasažéra potřebujeme něco velmi lehkého a ideálně také malého, aby ani obal nic moc nevážil. To něco by mělo solidně snášet velkou zimu a mělo by se obejít také bez dalších luxusních záležitostí jako je třeba kyslík nebo nedej bože jídlo či jiný zdroj energie. Napadá vás nějaké řešení? Pokud se já nepletu, tak třeba takové lidské embryo čítající pouhých pár buněk, tak to neváží skoro nic, umíme jej se solidní mírou úspěšnosti zmrazit a zase rozmrazit, no a jediné, co v průběhu cesty bude potřebovat, je právě pořádná zima, které je v nekonečných dálavách vesmíru dostatek. Co kromě mrňavých zárodků budeme potřebovat dále? No asi nějaké umělé lůno nahrazující matku, malého robota schopného vyrobit ze zdrojů dostupných na cílové planetě živiny pro krmení zárodků a posléze nemluvňat, no a nějakého učitele, který mrňatům předá vědění lidstva a následně vládu nad nově osídleným světem. Mimo plán A s lidskými zárodky můžeme fantazii pustit na trošku větší výlet a říci si, že nová planeta možná nebude úplně ideální pro život člověka v jeho současné podobě. Možná na ní budou již rozvinuté jiné formy existence lépe přizpůsobené místním podmínkám, zatímco naši přímí zástupci budou strádat a neobejdou se bez dalších opatření či zařízení, která jim dovolí v nových podmínkách alespoň nějak přežít. Nebude v takovém případě efektivnější, když cíleně modifikujeme některý z místních organismů tak, aby se stal pokračovatelem našeho rodu? Dokážeme umístit do jeho dědičné informace část našeho genomu, díky kterému se pak s takovým organismem bude moci spojit naše vědomí a pozvednout jej na vyšší úroveň? Jakou metodu k takovému ovlivnění vývoje použijeme? Virus?

Představme si tedy nevelkou meziplanetární sondu velikosti ledničky, která bude vybavena iontovými motory pro její dlouhodobé urychlování a následně zpomalování před přistáním na nové planetě. Sonda v sobě ponese několik tisícovek mražených lidských embryí a techniku pro jejich dozrání, a vychování v člověka na planetě s vhodnými podmínkami. O zmíněnou výchovu a předání znalostí lidstva se postará AI ukrytá v počítači, který bude celou sondu řídit. Kromě toho s sebou sonda ponese také plán B, tedy virus schopný předat část genetické informace hostiteli a přeměnit jej v následovníka člověka. Jelikož šance na úspěch nebude velká, tak lidstvo na planetě Zemi v posledních okamžicích své existence vyšle takových sond do vesmíru všemi směry tisíce. Když budeme mít trošku štěstí, některé sondy skutečně dosáhnou svého cíle a najdou planety vhodné pro pokračování naší existence. Snad dojde k tomu, že virus se v některém z místních organismů uchytí a posune jej na vyšší úrověň oproti ostatním obyvatelům planety. Pokud vznikne více vývojových linií, pravděpodobně dojde k vyhubení těch slabších a zvítězí jen ta nejsilnější. Současně s vývojem nového druhu na bázi původního druhu z nové planety se sondě snad podaří odchovat první generaci lidí z původních embryí. Tito lidé se možná stanou učiteli nového druhu lidí s místním původem. Na základě znalostí, které si původní lidé přivezli s sebou, budou schopni vyrábět a používat některá zařízení ze své historie, jako třeba letadla a rakety. Jelikož však nová planeta nebude pro jejich život ideálním místem, pravděpodobně dojde po několika generacích k jejich vyhynutí. Noví lidé si je však budou pamatovat a budou si vzpomínky na ně po generace předávat… Nezdá se vám to trošku povědomé? Kolikrát už se historie opakovala?

A na závěr troška optimistických vyhlídek. Myslím si, že realizace vhodné malé kolonizační sondy a vysláni prvních misí k nejbližším hvězdám by nemuselo trvat o moc déle než nepříliš efektivní snaha dopravit prvních pár lidských exemplářů na Mars. Další optimistická vyhlídka mi říká, že i když jsem vás zklamal, že se vaše současná tělesná schránka na výpravu ke hvězdám s největší pravděpodobností nevydá, tak pokud jsou mé myšlenky nepříliš vzdálené od skutečnosti, pak by neměl být problém, až se jednou odpojíte od vašeho současného avatara tady na Zemi, přepojit vás kvantově na nové tělo na některém z těch nově obydlených světů, ke kterým budou naše kolonizační či záchranné mise mířit :-)

---

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Relevantní komentáře budou uvedeny zde.