Ti, kteří žijí ve "svobodném" světě, mají většinou utkvělou představu o tom, že jedinou správnou formou státního aparátu je ten, který vzešel ze "svobodných" voleb, ve kterých byli "demokraticky" a tedy spravedlivě zvoleni jejich zástupci. Naopak státní zřízení, ve kterých vládne jeden "diktátor" považují za ta nejhorší možná, kterých se přímo děsí… Zkusme se však bez nějakých předsudků zamyslet nad podstatou a efektivitou obou zřízení.
V případě demokracie může každý projevit svůj názor, a pokud pro něj najde dostatek podporovatelů, pak jej také do jisté míry prosadit a podle toho určité věci konat. Jenže pak se také najde někdo jiný, kdo projevil svůj odlišný názor, také našel jeho příznivce a prosadil svůj názorový proud, podle kterého chce chod věcí řídit jeho skupina. Výsledkem je buďto konflikt těchto názorových skupin, kterému velmi často přihlížíme ve sdělovacích prostředcích, nebo v případě "rozumných" prosazovatelů názorů jakýsi kompromis, se kterým však ve většině případů není nikdo úplně spokojen - a tak vlastně téměř všichni v rámci jakéhosi smíru v demokratickém světě do jisté míry trpí, což samozřejmě není úplně příjemné - ale dá se to přežít :-) Větší problém však nastává v okamžiku, kdy je potřeba rozhodnout něco skutečně zásadního, u čeho se dá jít buďto doleva nebo doprava, kdy to prostě středem nejde. V těchto případech demokratické společnosti většinou dlouho přešlapují, občas se někomu na chvíli podaří kormidlem na některou stranu zatočit, netrvá to však mnohdy dlouho, kormidlo neudrží, a to se pak rychle začne stáčet zpět do středu nebo často také na stranu opačnou. V konečném důsledku pak taková společnost cestuje řekou času v řadě více či méně ostrých zatáček, většinou však nemá šanci dosáhnout břehu a něco velkého dokázat.
A jak by to mohlo probíhat, kdyby otěže celé společnosti pevně třímal dostatečně silný diktátor? Ten si prostě určí nějaký směr a cíl, na jeho dosažení věnuje všechny dostupné prostředky a diskuse nad tím, jestli by se nemělo náhodou radši dělat něco jiného nebo jinak prostě utne… někdy i fyzicky, což je bohužel stinná stránka diktatury. Jistým pozitivem však může být, že se nemusí přešlapovat na místě a je zde šance dosáhnout skutečně velkých věcí - cena, kterou za jejich dosažení zaplatí obyvatelé podrobeného území pak závisí na krutosti konkrétního vládce. Bez nich by však nebylo pyramid, ke kterým i současné generace obdivně vzhlížejí, a nebýt soupeření západního světa s diktaturami východu, možná bychom o letu člověka do vesmíru stále jenom snili.
I když si to možná nechceme připouštět, tak i v demokratických zemích máme (mnohdy k našemu prospěchu) řady menších či větších diktátorů schopných v rámci svého pole působení držet otěže dostatečně pevně v rukou na to, aby dali věcem pevný směr a cíl. Pokud jsou moudří, naslouchají ostatním, ale rozhodnutí dělají sami aniž by se zdržovali nekonečnými diskusemi, potom mají šanci alespoň ve svém oboru dosáhnout dostatečně velkých výsledků, které se mohou zapsat do historie.
A naštěstí pro ty, co žijí v demokratických zemích, není většina diktátorů neomezeně vládnoucích na svém území dostatečně moudrých na to, aby se dokázali oprostit od svých vlastních malostí, ani dostatečně silných na to, aby si dokázali trvale udržet od těla další jedince s ambicí tohoto diktátora nahradit. Díky tomu se snad daří držet jakousi "plichtu" a nedá se říci, že by všechny diktatury světa v dosahování svých cílů naprosto utekly přešlapujícímu světu demokratickému.
Tímto nechci nikoho hnát do spárů diktátorů ani nadávat na zřízení, ve kterém sám žiju - rád bych však zdůraznil fakt, že pokud chceme jako lidstvo cokoliv velkého dosáhnout, potřebujeme k tomu dostatečně silné a nekompromisní jedince, kteří dokážou kormidlo správně nasměrovat a držet jej v kurzu tak dlouho, dokud není úkol splněn. Současně však musíme doufat, že tito silní jedinci budou spravedliví a charakterní, nezneužijí svých schopností k páchání zla…
Události poslední doby bohužel ukazují, že mocní lidé tohoto světa neváhají k prosazení svých cílů obětovat skutečně cokoliv. Z dob dřívějších závodů ve zbrojení víme, že lidstvo již disponuje technologiemi schopnými zlikvidovat většinu živého na této planetě ve velmi krátkém čase. Z pohledu vesmíru by se asi nejednalo o událost jakkoliv podstatnou a velmi pravděpodobně by ji pozorovatelé z planet obíhajících jiné hvězdy vůbec nepostřehli. Pro nás by to však byla konečná. Proto by si soudobí diktátoři na této planetě, opojeni svou mocí a velikostí, měli na chvíli uvědomit, že ať udělají cokoliv, z hlediska rozměrů vesmíru budou jejich činy stále nicotné, a pokud si zahubí publikum na planetě Zemi, nebude již nikdo, kdo by je uctíval a psal o nich knihy. Proto by se měli snažit zapsat do historie jinými velikými činy než snahou o ovládnutí větších území na naší malé planetě, zejména když pro tyto mocenské hry trpí miliony lidí, kteří mohli svou energii a životy obětovat jistě lepším způsobem. Kromě válečných konfliktů nás však v posledních letech udivují třeba také pokroky na poli umělé inteligence, která možná v brzké budoucnosti přesáhne schopnosti i těch největších diktátorů - můžeme se toho bát, ale také to může být cesta k záchraně naší civilizace, uvidíme :-)
---
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Relevantní komentáře budou uvedeny zde.